Slza K.
“Zemřel Karel, už to víš?” Řekl Vasil, (premiérův poradce) školeným hlasem do telefonu. Je středa, šest hodin ráno, premiér je už hodinu vzhůru.
“Schwarzenberg?” Odpověděl okamžitě premiér a nedokázal skrýt ve svém typickém, dětsky žvatlavém, zdánlivě slabém hlase závan radosti.
“Ne! Gott!”
“Gott???”
“Jo, Gott. Karel Gott.”
Chvíli bylo na lince ticho, jen z veliké dáli šuměl odposlech, ten, co tam dnes u každého možná je a možná není.
“Tak to je bomba, Vasile,” řekl premiér a pousmál se. Samotného ho to překvapilo, ale ano, přes rty mu přelétl sotva viditelný úsměv. Takový plachý úsměv dravce, který nikdo vidět nemůže. Snad jen Karel.
“Kdy?”
“Před půlnocí.”
“Svolaj tiskouku na desátou.”
“Ano.”
Pak už premiér na druhé straně nebyl. Vasil se nedivil, byl na to zvyklý, jeho šéf to tak dělá; po vojensku, bez rozloučení.
To bylo před osmi dny. Teď tu Vasil sedí spolu s Danou, Igorem, Petrem a Jurou v malé zasedačce v budově vlády. Kafe, kokosové sušenky, šest nektarinek a balené vody, (jemně perlivé, jak to má nejvyšší rád). Dana je tu za PR, Igor za image, Petr za komunikaci a Jura za kafe. Čeká se na nejvyššího. Dnes bude dlouhý den. Co všechno už Vasil po boku premiéra zažil! Co všechno viděl a slyšel! Určitě víc, než by sám chtěl, ale teď už necouvne. Ostatně, už ani není moc kam. Je v tom až po prdel, po uši, po nos. Má ty sračky v celým tělě, ale radši na to nemyslí, to by jinak tuhle práci dělat nemohl. Lidi říkají, jaká je to parádní pozice - poradce premiéra, ale je to dřina. Kurevská dřina!
Dveře zasedačky se otvírají, vchází on, čistý, voňavý, upravený, přesně, jak ho to naučili.
“Dobré ráno,” pozdraví ho sborem poradní letka. Medvídek, (jak mu někdy říká Dana) kývne hlavou a posadí se do čela stolu.
“Tak, čo máme?”
“Co…” opraví ho Dana.
“Díky, Dani, ale dneska budu dělat chyby, jsem rozrušený z toho Karla.” Všichni se po sobě podívají. Premiér není žádný velký herec, ale tohle bylo až moc amatérské. Nikdo si však netroufne cokoliv říct. Jen Vasil pochopí, že šéf má nějaký plán. Ďábelský plán. Pozná mu to na očích.
“Chápu, plním jen zadání,” usměje se omluvně Dana a zpocenými dlaněmi si přejede po upnutém modrém klostýmku. Dost jí sluší a ona to ví, ale dnes je to nějak jedno. Ani na prsa se jí nikdo z kolegů ještě nepodíval.
“Tak ako? Jako?” Zahučí premiér, je netrpělivý a to není dobré. První si bere slovo Petr.
“Je to určitě jaksi… příležitost, to rozhodně ano, že ano, ale to nejspíš všichni tak nějak víme… tušíme…” váží Petr každé slovo.
Ano, všichni to ví, jen to někdo musel říct nahlas a zaplať pánbůh jsi to byl ty, Petře, prolétlo Vasilovi hlavou a vyslal kolegovi pochvalný a současně soustrastný úsměv.
“Velká škoda, že nevyšel ten státní funus,” řekne premiér a usrkne si kávy. Černé, bez mléka.
“To už jsme probírali a myslím si, že…” promluví Igor, ale Dana ho přeruší.
“Za mě tedy…Já si pořád si myslím, že to byl výborný nápad.”
Považuje to tak nějak za svoji ženskou povinnost, dělat premiérovi lepší den. Vasil po ní šlehne pohledem. Ten nápad byl bezpochyby přešlap a jakákoliv zmínka o něm mu ještě teď zvedá adrenalin. Naštěstí to prošlo docela hladce a navíc měl šéf pravdu, bylo a je to naprosto neprůstřelné. Kdo by si taky o premiérovi troufnul říct, že pro sebe využívá pohřeb Karla Gotta!
“Žofín se otvírá zítra v osm ráno a bude otevřený do deseti do večera,” informuje Jura.
To bude lidu, představí si tu záplavu Vasil. Tisíce lidí budou chtít mistra vidět. Božský Kája, ještě jednou, naposledy. Celé zájezdy se budou vypravovat ze všech koutů republiky a pár jich jistě dorazí i z Německa.
“V sobotu je pak od jedenácti mše v katedrále,” doplní Petr to, co všichni dávno vědí.
“Už přišla ta pozvánka?” Zeptá se premiér.
“Ano, máte ji na stole,” řekne rychle Jura. To bylo včera křiku! Kde je pozvánka, kde je moje pozvánka… Všichni řešili, kde je ta zatracená osobní pohřební pozvánka pro premiéra.
“Kdo to bude přenášet, víme?” Ptá se Igor.
“Žofín streamují prakticky všechny zpravodajské weby. Novinky.cézet budou live po celou dobu.”
“Skvěle, takže je to jen na vás, pane premiére, jestli a kdy se tam podíváte.” Igor si cosi poznamená do svého bločku.
“Čo… co odporůčáte?”
“Určitě Žofín navštívit,” řekne Vasil, ale schytá za to premiérova hadí očka za úzkými brýlemi.
“To mi říkat nemusíš, Vasile.”
“Největší nával se odhaduje od jedenácti do dvou,” čte Dana z připraveného dokumentu, “mnoho lidí si kvůli tomu bere dovolenou, co mám tak zprávy z vesnic.
“Dovolenou?” Zopakuje nevěřícně premiér. Něco takového on nepoužívá už padesát let. Dana jen pokrčí rameny.
“A pak to bude mít další peak asi zase od pěti do osmi, ale těžko říct.”
“Dejme to na šestou, pane premiére, to tam budou i ti, co si dovolenou vzít nemůžou.”
“Dobrý nápad, Igore.”
Pochvala od premiéra! Dana si do svého modrého notesu, který je zároveň obrovským diářem nakreslí malou hvězdičku tak, aby ji Igor viděl. Je to jejich pošetilá dětská hra. Co pochvala, to hvězdička. Moc jich v tom notesu není.
“Já měl takovou inspiraci asi… bych řekl…” řekne pomalu premiér a zadívá se z okna. Všichni jako jeden muž, (a žena) se na něho podívají.
“Slza…”
Chvíli je ticho, premiér dál kouká z okna. Tým se po sobě zmateně podívá.
“Ta kapela? Ale tu do katedrály nedostaneme, pane premiére,” řekne opatrně Vasil. “Ne, že by nešli, ale přece jenom…”
“Ne, kapela! Aká kapela?” Štěkne premiér.
“Nic, omlouvám se. Existuje kapela s názvem “Slza”, ale vy jste měl asi jinou… inspiraci.” Vasil je profesionál, umí manévrovat jako málokdo.
“Já měl nápad, že bych… že bych jako… plakal.”
Tak toto nikdo nečekal. Dana zamrká řasami, Jura pootevře ústa, Petr s Igorem se na sebe podívají. Vasil konečně pochopil ten ďábelský plán.
“Zkrátka, chtěl bych plakat, ale ty pohřby jsou vždycky tak celé vypjaté, že mi to málokedy ide, jestli mi rozumíte, ale tady by se to hodilo.”
Vasil rozumí dokonale, kvituje premiérovu inspiraci pomalým kýváním své kučeravé hlavy; slov netřeba. Popravdě se trochu bojí, aby neplácnul nějakou blbost. Zbytek týmu je na tom stejně. Dana se potí až na svém velkém pěkném zadku.
“A kde byste si přál…” je to divné, ale nějak to slovo Vasilovi nejde vyslovit, “kde byste si… chtěl dojmout? Na Žofíně nebo až na mši?”
“Na mši stačí, myslím,” řekne opatrně Dana. “Mši bude přenášet televize.”
“Ano, až na mši, pochopitelně,” řekne premiér a tentokrát se už na Vasila ani nepodívá. Dneska si na mě zased. Prostě “den blbec”, pomyslí si poradce, ale bere to statečně.
“Tak… existuje taková technika… kterou se vytvoří v těle jakási kotva a ta pak rozpláče spolehlivě každého…” říká pomalu Petr - master NLP.
“Kotva?” Nové techniky má premiér rád.
“Jde to přes hypnózu, člověk se uvede…”
“Něco jednoduššího tam nemáte?” Přeruší ho premiér, hypnózu na sobě, tu on nemá rád.
“Filmaři používají takovou mastičku,” napadne Danu. Svoji komparzní minulost se snaží tajit, ale teď by se mohly její pubertální zážitky z natáčení hodit.
“Ako jakou mastičku?”
“Takovou jako větrový bonbón, je to asi z máty nebo z čeho, každopádně se to namaže pod oči. Trochu to pak chladí, takže oči začnou po chvíli slzet…”
“Není to vidět, ta mast?” Zeptá se snaživě Jura, ale hned ví, že střelil vedle.
“Když to používají filmaři, tak to nemůže být vidět, Juro.” Toto si Dana nemohla nechat ujít.
“Neštípe to?” Zeptá se premiér.
“Ne. To jsou přírodní věci,” ujistí ho Dana a není si jistá, jestli nelže.
“Sehnat.” Zavelí premiér. Jura si zapíše do notýsku: Mast - Dana - Film - Urgent!.
“Chramostová je hned v pondělí v Národním. Nějak se nám to sešlo,” řekne Vasil. Petr se uchechtne, ale hned se zastydí.
“Tam už víme? Co, jak… zda vůbec a tak dále?” Zeptá se Vasil.
Chvíli je ticho, premiér dlouho přemýšlí.
“To uvidíme, podle soboty.” řekne nakonec bez známky citu.
“Kamery s “Českou” domluvím já," řekne Igor, "bude tam hroznej zmatek, ale dáme to. Pěknej, decentní detail, ale ne moc připravenej. Tak aby to trochu vypadalo, že to kamery zachytily skoro omylem.”
V tomhle je Igor profík, pochválí ho v duchu Vasil.
“Skvělé,” usměje se Dana. Má upřímnou radost.
“Mastičku bysme mohli dát do kapesníku, co Dani?” Zeptá se Vasil.
“Určitě,” odpoví bez zaváhání Dana a naštěstí si včas zakáže pochlubit se historkou z natáčení.
“Tak to asi máme, co?” Řekne premiér a vstane. Práce je odvedena a netřeba se dál zdržovat.
“Ano.” usměje se Vasil a zase jednou ví, že jeho šéf všechny převeze.
Je to frajer… pomyslí si. Je to prostě frajer!
“Pane premiére,” řekne ještě poradce Vasil, “když to vyjde, tak ta slza vám udělá toho prezidenta…”
Premiér se jen pousměje. Nevinně a zcela bezelstně.
Ví to. Dobře to ví, ale zachová si svůj pověstný pokerface uštvaného buldočka.
* * *
V tu stejnou chvíli se duše populárního zpěváka Karla Gotta vznáší jen tři centimetry nad svým bývalým tělem, které je pomalu, nenápadně a neodvratně sunuto okolnostmi, zájmy a každodenní realitou do samotného středu dění. Upravené a bez života čaká na to všechno klanění, koukání, modlení a truchlení. Jeho již nespoutaná duše z veliké dálky poslouchá tu záplavu hlasů a nářků. Jsou jich tisíce. Jeden velký andělský sbor.
Je to tak dávno, co jsem byl živ! Je to již tak dávno… Pomyslí si Karel a jen těžko si vzpomene na své příjmení.
Gutt… nebo tak nějak to bylo…
Odbíjí poledne a premiér se těší na oběd.
Dnes budou šunkafleky…
...
2019 (c) Jan Budař
Jakékoliv další publikování, kopírování, citování a šíření tohoto díla je možné pouze se souhlasem autora.
