Místa po lidech

Když jsi Tao a nevíš o tom... 

...

When everything goes silent with the ordinary tree tranquility.

When the horizon looks like the end of the world.

When the breath rustles like ocean waves.

When the ancestors play with the wind and they wish you your life.

When you're a Tao without knowing it...

Nejšťastnější jsem, když se cítím úplný, jaksi "vsazený" do proudu reality, který mě nese a já vím tak málo, co bude v příští minutě... 

... čas je pomalý, vše má stejnou důležitost. Vše se o sebe stará, jak umí, cítí se navzájem, inspiruje, miluje. Já zažívám lásku k existenci, k sobě... na tváři mám uvolněný úsměv Mony Lisy, který vibruje vzduchem k očím okolním a ke mně se vrací zas jen úsměv a láska. Perpetuum mobile šťastného lidského života. 

A k tomu jako bonus nevědomí, podvědomí, emoce, interpretace, ztotožnění, láska, vztahy, strachy, chvění... život.

Skok do propasti co je letem do neznáma s jistým koncem. 

Sen 29.3.19

Hrát Karla Čapka je můj splněný sen. Zápisky z příprav na roli i samotného natáčení ponechávám tak, jak vznikaly. Napříč časem, emocemi, událostmi a sny. Více se tak podobají samotným vzpomínkám, které si taky děravě píší, co jen zrovna chtějí.

...

ČÁST PRVNÍ - PŘÍPRAVA

5.3. - 14.4.18

        Denně s Čapkem. Čtu vše, co napsal, vše, co o něm napsali ti, kdo ho zažili. Nikdy jsem nečetl tolik jako teď, (4 - 5 knih souběžně), v tramvaji, na ulici a hlavně celé dny zavřený doma. Jako za starých analogových časů. Taky chodím v Praze všude tam, kde chodil i Karel. Žasnu, pláču, mluvím nahlas s mrtvými. Nasávám a obdivuji Čapkův sloh a styl. Píšu maily jako on dopisy. To, co byl Mozart v hudbě, je pro mě Čapek v literatuře. Lehce, bravurně, všestranně, neustále a geniálně, tak pro mě tvořil. (Jestli i pro někoho jiného takto psal, je mi fuk.) Kupuji si kalamář a pero, učím se psát pravou rukou. Tu a tam kouřím tenký doutník a lekám se, že mi tabák chutná.

---------

16.4.18 - Praha

---------

17.4.18 - Brno

        Probouzím se v Brně na chatě, nevím kolik je hodin a ani to vědět nechci. Mobil jsem nechal doma, protože Čapek ho taky neměl. Zelený čaj, ovesná kaše ze zbytků, co přečkaly zimu; skromná snídaně.
V noci se mi zdálo, že se nachladím, (bylo trochu krušno v nevytopený chajdě), a někdo; asi já sám, mi v tom snu říkal:
  "Vždyť jsi tu spal 15. prosince."
Ale já mám pocit, že to Čapek přespal na Strži ten den, že jsem to četl v románu Olgy Scheinpflugové.
Nachlazený nejsem, ale drobné vnitřní chvění pozoruji. Takové, co umí jít do smutku...
  "Karle, buď se mnou," šeptám.
---
        Jdu Brnem, (no, zatím Bystrcí). Chůze je dobrá na játra, játra na dobrou mysl, mysl na radost. Toulám se, bez cíle a hodinek. Učím se scénář a nadávám autorovi; jak může napsat Čapkovi větu: "Spisovatel nesmí žít." Copak on - autor scénáře, není spisovatel? Je-li, pak:

  A/ Nesmí žít.
  B/ Může žít, ale to pak není spisovatel.

Sere mě nepřesnost.
Jak říká Čapek: "Mám nerad nelad."

---------

16.4.18 - vlak do Brna

        S hůlkou koupenou v antiku, (kterou pak věnuji Karlovi na hrob), jsem doťukal na nádraží a koupil si lístek do Brna. V jídelním voze mě čeká překvapení; Simona, co jsem s ní mluvil naposledy před osmnácti lety! A teď dvě a půl hodiny do Brna... Mimo jiné vzpomínáme i na společného kamaráda Chinina. Hovor je špičatý, málo inspirativní a celkově jaksi nesmyslně bojovný. Byla to řeč, jakou vedou stárnoucí princezny z maloměsta. Když nám to došlo, přestali jsme zbytečně plkat a krajině za okny se ulevilo.

---------

17.4.18 - Brno

        Sedím před kostelem svatého Jakuba. Čapek kouří tenký doutníček "Romeo & Jullyet" a s Budařem pozorují lidi, co chodí okolo. Občas se na mě (Budaře) usmějí, jsem přátelský a srdečný. Oslovují mě dvě mladé ženy (50 - 60), prý jsem měl v seriálu "Nevinné lži" tričko s nápisem "Dutch Harbor" a tam ony žijí. Je to malé městečko kdesi na Aljašce! Zklamal jsem děvčata, když jsem jim řekl, že to triko mi dal kostymér, nejspíš ho splašil v nějakém sekáči v Libni. Celý Dutch Harbor to tehdy prožíval, že Budař má na sobě ten nápis, já sice ani nevěděl, co ta dvě slova znamenají, ale v Dutch Harbor jsem se stal přes noc slavným. Mám na tu ženu vizitku, vede tam company na výrobu lodí. Prý tam mají i jeden hotel (doslova jeden), ale můžu bydlet u nich.

---------

18.4.18 - Bystrc

        Sny s Václavem Koptou. Práce a samá práce, já ho nějak podporoval, protože toho měl moc.

---

        Pálím listí, kouř mě štípe známou vůní, hrábě drásají stráně. Chodím zahradou a ...
Nejde mi psát o zahradě, kurva, protože sedím na zahrádce v Hospodě pod lípou. K mému stolu si přisedl pár a ten chlap furt žvaní, ale bez pauz! (Dává tak max. 30 vteřin ticha). Jak s ním jde vůbec vydržet? Po nesnesitelných patnácti minutách jsem mu řekl, že se jim uvolnil vedlejší stůl a zcela jednoznačně je vytlačil. Žvanil žvaní dál, naštěstí už z doslechu. Je to ten typ, co mele nějakou z tisíce historek, co údajně zažil a končí vždy nějakou drasticky dramatickou fabulací, kterou napravuje a poučuje všechny (krom něho) a nechá vždy ve vzduchu viset fatální vykřičník s významným kýváním svého orlího nosu a příliš velkých zubů. Rozumbrada. Kazatel kazatelů, vizionář včerejších katastrof, malý šéfík s obřím chrupem, co neví, o čem žvanil před minutou. Jsem asi dost zaujatý a je mi to jedno.

---

        Malá holčička (asi 10 let), s horními zoubky, co jí trčí z pusy, se nudí. Nejdřív skákala přes švihadlo (náruživě), pak driblovala s gumovým barevným míčem (nekompromisně). Její máma cosi řeší se svým milenco/přítelem, který sice není otec holčičky, zato je to nesmírně cool brňák s černými brýlemi, které nesundává, ani když je tma. Na základce to byl typ zvaný "Lamač". Trochu se stydí, když mu žena nyvě položí hlavu na rameno. Brňák se už totiž nemůže dočkat hospody a hokeje, (přítelkyně je hodná, zavezla ho sem). Kometa Brno vede nad Třincem 2:0.
Už 2:1, pičo!
Hokej!!!
        Děvče dodriblovalo, je odveleno do modré Feldy a už se těší, že bude doma dělat dřepy. Švihadlo má zakázané kvůli sousedům; (spíš kvůli matce, sousedi o tom zákazu nemají ponětí).

( námět na povídku o starých lidech ve snížené gravitaci, co jsou jako děti - hyperaktivní díky své lehkosti. Cestovka - VIP SENIORGAME. )

---

Učení staré lípy.

        Mohutní stromy víc v kořenech, než v korunách? Tak jako život sám? Nebo je nadzemí s podzemím v rovnováze? Co když má Bystrcká lípa, (prý nejstarší strom v Brně), kořeny pod celým městem? Pro člověka nezjistitelné a nepředstavitelné.

---------

19.4.18 - Bystrc

        Celý den jsem na chatě. Povídám si se sousedem, vařím, učím se texty, čistím pěšinu, co udělal táta a pokračuju s ní dál do lesa. Sousedka mi večer říká:
  "Vy dneska děláte... Se strhnete! Už si děte na televizi."
  "Já nemám televizi, tu nepotřebuju."
  "Tak ke klavíru."
  "To spíš."
Myslím pak na Čapka, (že se strhnul) a mám strach, který mi kazí radost z nádherného večera. Na střeše se loučím s dnešním sluncem.

---------

20.4.18 - Bystrc

        Nádherné sny, které si nepamatuji, jen pocit z nich. Něha, láska, mír, jako by mě sama Zem svou gravitací kalibrovala, konejšila, laskala a hladila. Byla to slast, z níž se mi chtělo vstávat a těšil jsem se na nový den! Jindy vstávám spíše nerad.

---

        Snažím se vybavit si ten snový pocit. Vím, že ten způsob "vybalancovat" radost, ba až slastnou spokojenost, je možný, (snad i přítomný) kdykoliv! V tom snu jsem vnímal své tělo, snové i reálné a v každé poloze, pohybu bylo mé těšení se na další polohu a pohyb těla, protože vše bylo spojeno s uvolněním, rozkoší (ale ne erotickou). S láskou.

---

        Jdu kolem jezera. Nevím kam, nevím kdy. Nevadí mi slunce! Asi Čapkův vliv. Taky jsem ztratil sluneční brýle a ani to mi nevadí, jen je mi to líto, protože to byl dárek.

---

Veverská Býtýška

        Zažívám Čapkův klid při psaní. Je to jakýsi ponor, (zároveň izolace, odpojení), do (od) přítomnosti života. Zda to cítím kvůli studiu a ponoru do "role", (promiň Karle, že jsi brán jako role), nebo je to tím, že poprvé tolik píšu pravou rukou, (možná jsem přeučený levák!), zkrátka vnímám tu lázeň - moci kroužit slova ručně na papír a být neosobní pozorovatel života.

---

Každý jsme celoživotním, (co žijeme) nevyčerpatelným zdrojem.

Někdo mluví. (Učitel)
Někdo píše. (Spisovatel)
Někdo cítí. (Cititel)
Někdo tančí. (Tanečník)
Někdo vaří, peče. (Kuchař)
Někdo vládne. (Vladař)
Někdo inovuje. (Inovatel)
Někdo hraje (zní) hudbu (hudbou). (Hudbytel)
Někdo překonává hranice. (Hraničář)
Někdo poslouchá. (Poslouchatel)

Každý jsme celoživotním zdrojem lásky.

---

Malá reportáž o velké svatbě

        Tlustý pán nafukuje venku za hospodou hrad z gumy. Chlapeček, co je tu nejstarší malý muž, se už těší, až udělá první salto. Holky budou koukat! Václav z Hospody u Václava se dnes žení, bere si dceru učitele. Učitel je taky tak trochu hradní pán hradu Veveří.
  "Já řikám Vaškovi, já vám to zařídím na hradě a vy si pak pozvěte kamarády tam k vám..." Mektá parádně ožralý. Alkohol nijak nesnižuje kadenci jeho slov.
  "Já navštěvuju tydlety muzikály... Mýdlový princ... To ti mi z toho kolikrát až mrazí," brebentí neúnavně.
        Děti už třetí hodinu zuřivě péruji v gumové pevnosti. Dospělí by taky hopsali, ale stydí se, tak chlastají. A žvaní a žvaní a žvaní, to aby nebylo ticho; a taky, aby mohli ukázat, jak hodně toho vědí. Tu o chovu psů, hned o traktorech, pak o grilování krkovičky, o činkách, taky o Vietnamské válce a nakonec i o Africké chřipce prasat na Zlínsku. ("To celý byl podvod!") Jak jen jsme chytří, my lidé. Buď inspiruješ nebo se chlubíš nebo poučuješ nebo provokuješ. Co taky jiného - na svatbě.
        Vypouští se balónky s lístečky, na nichž je adresa ženicha a pokaždé jiný podpis někoho ze svatebčanů. Když se lístek někde v poli najde a pošle novomanželům zpět, platí ten podepsaný flašku. I já jsem v kolekci autogramů. Balonky se vrtí do nebe, jak rozverné barevné spermie.
  "Hlavně bacha na potlamě. Letos to bolí," udílí traktorista Vítek, Dejvovi - vedoucímu směny v Hartmannu cenné životní rady. Ale to už nevěstě s ženichem hrají sólo a všichni musí dovnitř, stát povinné kolečko, (vždyť jedli a pili zadarmo). Zpěvák se rutinně, přesto odhodlaně vciťuje do písně Leonarda Cohena "Hallelujah". Nevěsta a ženich tančí odvěký tanec novomanželů; jsme tu pro sebe a navždy... Vašek se sice žení už podruhé, dojemnost tance to však neohrozí.
Hned po Cohenovi nastupuje: "Jdou vojáci, jdou, pěkně v řadách za sebou." To je, panečku, šlágr na veselku!
...
  "Já mám taky náramek od mamky, hele... K patnáctinám! Od tý doby, až na sport, jsem ho nesundal," balí slečnu otylý tanečník.
...
  "Řekni svědkovi, (jak, že se jmenuje?)... Ať jde sem!" Vykřikuje nadržená družička.
...
  "Telepatie..." konverzuji s Marcelou. "To víte, co je?"
  "To je nemoc, ne?" Odpovídá nejistě její manžel, zvaný Merlin.
Marcela dnes pro svatebčany vařila a byla na mě hodná; dala mi řízek a pivo.
        Zpět jedu s Merlinem a Marcelou, ležím na matraci v podstatě v kufru, dívám se zadním oknem na noční ubíhající silnici a kochám se nekonečnou mizející přítomností.

---------

21.4.18 - Bystrc

        Mám nějakou krizi. Dnes jsem nikam nešel. Pracoval jsem na zahradě, čistil předek chaty; řemeslníci, co to tu rekonstruovali to parádně zfušovali. Mrvil jsem se s hlínou, kamením a jakousi podivnou izolací, (možná to tak má být, no, nevím, nejsem stavař, ale nezdá se mi to). Každopádně tu vlastně pořád něco někde čistím. Taky se učím ten scénář a bohužel mi nepřijde nijak víc zábavný, dře to učení a málo mě baví. Bojím se, už se to blíží. Ještě pořád jsem si neudělal kamerové testy, abych viděl, jak ta postava funguje. Odkládám to, víc čistím a hrabu listí.

---------

22.4.18 - Bystrc

        Právě proto, že je herectví založeno, (postaveno) na dokonalé lži, musí člověk znát svou nejhlubší autenticitu. (Kdybych učil herectví, tímto bych začal.)

---

        Právě jsem zjistil, že mám den k dobru. Myslel jsem, že je pondělí a už zítra máme zkoušku v Bratislavě, ale ona je neděle. Uklidil jsem vše k odjezdu, ale nikam ještě nejedu. Bezčasí a převolnost mě zase zalila jako letní průtrž suchý kaktus.

---

        Kdo to ve mně řídí? Kdo rozhoduje, čím a jak absorbuji čas? Najednou si všímám, že nápad jít ven pěšky, už se děje! Už zavírám okna, uklízím hrábě, do pet lahve dávám vodu s citrónem, rozhoduje ten někdo, že dnes si scénář ani deník neberu, hůl ano a už jdu...?! Celé to já sám průběžně nahlas komentuji otázkou:
"Kdo je ten, kdo to řídí?"
Už jde svahem mezi chatami dolů, už čeká, zvažuje možnosti; jít cestou zcela bez cíle nebo realizovat nápad starý snad už několik dní - navštívit sestřenici Beatu v Ostrovačicích? Ten někdo rozhodující si představuje obě možnosti; nakolik to jen dostupná mapa reality dovoluje. Dlouho tak stojí - bez času, v neděli...
         Nakonec jdu do Ostrovačic. Cesta mě nese s panem doktorem Čapkem i jeho holí. Potkávám tam nejen Beatu, ale i Lucii (sestřenici č.2). Dozvídám se, že; Jaromírovi - muži B. jde o život, už čtrnáct dní je v nemocnici s narušenou imunitou. Karolína - jejich dcera se bude vdávat. Renata - moje teta, spadla v březnu na hlavu, přechodila otřes mozku a od té doby leží doma v apatii. Nějak nevím, co si s tím vším rodinným nadělením počít.

---------

24.4.18 - Brno - 12:45

Jsem rozpadlý.
Co drželo, rozpadlo se.
Co rozpadlo se, drží.
Co bylo pevné - není.
Co nebylo - stalo se pevným.

---

Sen

        Jsem s nějakými lidmi, znám je (ve snu, jinak ne), jsme skupina; trochu pracovní, trochu přátelé. Najednou se mezi nás vřítí dva muži, perou se, ale spíš je ten jeden mlácen, doslova ubíjen tím druhým. Obrovská, nekontrolovatelná agrese. Já křičím:
  "Zabíjejí ho!!! Volejte policii, proboha!"
Ten muž vždy třískne hlavou toho druhého o chodník, až to křupne; zřetelně slyším ten zvuk a vždy si říkám, že teď už musí být mrtvý, ale on se vždy znovu mátožně zvedá. Někdo volá policii, já zvažuji, že mu půjdu na pomoc, ale mám obrovský strach.
Řvu: "Vražda!"
Strašně mě sere, že jsme proti tomu agresorovi v přesile, ale nikdo nic neděláme, protože se bojíme. Pak se budím.

---------

23.4.18 - Brno

        Mám oslavný den. Sám jsem si ho určil. Po devíti dnech mé čapkovské pouti, (přípravy na roli, studia textu), jsem si dal volný, oslavný den. Chodím po Brně bez cíle a plánů a každé setkání si užívám a beru jako dárek. Nejdřív spolužák z gymplu:

  1. Chinin.

Pak spolužák z JAMU, co je učitelem herectví:

  2. Lukáš.

Pár mladých jamáků se vyrojilo, podívat se na Budaře. Je to on? Jo!
Jsou stejní, jako jsme byli my; na čele napsáno: "Však uvidíte, co já všechno dokážu!"
Děvčata dráždivě koketní, (nemůžou si pomoct) a chlapci ostentativně přehlížející, (případně drze sebevědomí).

  Setkání č. 3. Režisér zo Slovenska - Martin.

Škoda, že měl s sebou nadrženého herco - hudebníka, co žvanil pičoviny. (Doslova).

---------

24.4.18 - Slovensko

        11:14 - přijíždím do Bratislavy. Bojím se...
Bojím se a je to přirozené.
Už to běží, už čekám a snažím se zpomalovat čas.

---------

23.4.18 - Brno

  Setkání č. 4. Janáčkův klavír do mého alba "Křídla".

  Setkání č. 5. Karolína - dcera od sestřenice B, kterou jsem včera navštívil. Dnes potkávám její druhou dceru! Směje se, (snad bude s jejím tátou vše v pořádku). Nevšimla si mě.

  Setkání č. 6. opět Chinin.

Hrajeme u něj doma na basu a klavír. Je tomu dvacet let, co jsme spolu hráli naposledy! Nasmál jsem se tomu deja-vu.
"Dej mi gis..." říká Chinin. Ladil jako tenkrát celou věčnost.
"D, A, Gis... D, Gis... Eště A..."

  Setkání č. 7.: Masaryk!

Chininův čtyřletý syn si sám od sebe přeje, aby mu říkali Masaryku! Anatolyj Masaryk.

Vesmír je konstantně proměnlivý zázrak.

---

Zažil jsem při tom toulání Brnem zase ten nádherný stav, kdy se obyčejnou chůzí bez cíle zpomaluje čas.

---

Píší se deníky, aby si jimi člověk vracel ztracenou paměť?

---------

25.4.18 - Bratislava

Sen

        Jsem ve městě, jdu po jakési pláni a vidím mnoho lidí. Mají oblečení jak z padesátých let. Koukají po mně, šedivohnědí, jakoby odbarvení. Napadá mě, že jsem v muzeu komunismu. Nějaký muž mi důležitě říká, že kdybych potkal typy, co se zjevem (tlustí, zarputilí, zlí), hodí na komunisty, ať jim je pošlu. Chci mu navrhnout sám sebe, (chci hereckou práci), ale nakonec navrhnu nějakého odulého typa, co stojí u schodů. Jdu dál po schodech dolů na velký trávník, kde je taky mnoho lidí (ale už barevných) a zvířat. Přede mnou lamy, plivou všude kolem sebe, bojím se jich. Najednou z davu vybíhá obrovský lev. Strnu úlekem. Probíhá kolem mě a běží dál svahem vzhůru na pláň, odkud jsem přišel. Lidé jsou v panice, zato zvířata běží za lvem jako by následovali krále. Jdu dál po trávě, fascinovaně se dívám na ten mumraj, když tu ke mně přiskočí lvice! Ztuhnu. Své obrovské pružné tělo mi vsunuje mezi nohy a mazlí se se mnou! Je ohromná! I přes svůj strach a stažení cítím její něhu a smyslnost. Vlhkým pohlavím se tře o moji nohu. Jsem tím tělem zavalený a nevím, co si o tom všem mám myslet. Vnímám, že mi nechce ublížit, ale zůstávám ostražitý.

---

Dnes jedu do Topolčianek.

---------

24.4.18 - Bratislava

        Zkouška u Martina Huby doma.
Jeho pohostinnost je milá a chlapsky pečující. Ve scénáři skáčeme ze scény do scény jako bychom se báli číst to celé. Režisér Jakub si zachovává svoji zdrženlivost a řídí to tím, že většinou akceptuje naše (Martina a mé) návrhy a nápady. Kéž bychom mu tím přinesly úspěch. Jeho hlavní prací a zásluhou teď je, že nás - Čapka s Masarykem, prostředky na realizaci a celý projekt, uvedl v život.

...

ČÁST DRUHÁ - NATÁČENÍ

26.4. - 30.4.18 - Topolčianky

        Točíme "Hovory s T.G.M."
První den prší a tak jako kapky deště kloužou po listech, tak i my opatrně kloužeme po prvních stranách scénáře. Když jsem poprvé vešel do altánu jako Čapek, pohlédl do tmavých očí Martina - Masaryka a řekl:
"Dobré ráno, pane prezidente." Zamrazilo mě dojetím.
Masarykova pichlavá očka mě šibalsky pozorovala zpoza cvikru a já věděl, že už se to děje; ten bláznivý nápad, že prezident a spisovatel budou hodinu a půl chodit v parku a bude z toho film. Se staženými půlkami jsme skočili do ledové vody, hladina nás spolkla a za deset dní vyplivne Budaře s Hubou. (Šíleně krátká doba!)
        Točíme pátý den, mám z toho v hlavě barevnou, valící se kouli dojmů a pocit, že makáme už tak čtrnáct dnů. Čapek by z toho napsal pět povídek, tři fejetony a patnáct sloupků.
Já, herec Budař ho ladím jako rádio - pana doktora. Hledám přesné držení těla, jeho pocity, myšlenky, život. Zůstávám s jeho ztuhlou páteří i mimo záběry, překonávám stud, mumlám si pro sebe scénář, (z Čapkova pohledu zoufale nedokonalý).
Ano, jsem tak drzý a troufám si tvrdit, že se teď na svět dívám i Čapkovýma očima.
Žmoulám cigaretovou špičku v koutku úst, dýchám pootevřenou pusou, mžikám velikýma (modrýma, na rozdíl od Karla) očima a jsem fascinován životem kolem mne.
Mluvím s nádhernými stromy a ptám se jich na ty dva dávno mrtvé pány, které tu oni svými kmeny a větvemi viděli, vnímali, cítili. Tehdy dávno, kdy nic z toho, co lidského je teď kolem mne, neexistovalo.
Pozoruji štáb - tu pestrou skupinu lidí, jež svedl dohromady tento film. Každý jeden z nich na samostatnou povídku...

# Produkční Petr
Alkoholik v posledním stádiu. Horlivý, obětavý a jistě i hodný člověk, který už bůhví kolik let nevystřízlivěl. Krušné bylo, když od režiséra dostal za úkol, aby sám zastavoval dopravu v obou směrech. Režisér ho pravděpodobně nikdy neviděl zcela střízlivého, takže ani nevěří, že je to notorický opilec a jeho malátnost a mumlání považuje za svérázný rys povahy.

# Skriptka Žaneta
Žena s poněkud ječivým hlasem a neustálou panikou, s níž pořád řeší nějaké problémy a zároveň je způsobuje. Napětí kolem ní je tuhé a sekající jako vosí let. Když je klidná, ráda se směje. Byla tou nejrozkošnější dětskou hvězdou, ale z duše to nenávidí, takže je všude nechtěně slavná.

# Kameraman Jan
Stárnoucí geniální malíř pohyblivých obrázků. Pije ze smutku a taky, aby se mu líp spalo, takže je smutnější a smutnější a blbě spí.

# Fotografka Alžběta
Fotila sedm let válku a těžko kdy někdo pochopí, co viděla a zažila. Její duše se chvěje v tenkých proužcích kouře, které do sebe vdechuje s každou cigaretou. Před sedmi lety jsme se potkali a oba na to zapomněli. Její pradědeček byl Ferda Peroutka, takže ji Karel Čapek moc rád vidí.

# Skladatel Jan
Sebevědomý všeuměl a všeználek, co rád poučuje a manipuluje. Je hravý, tvořivý a bohatý, o své citlivosti přesvědčený. Myslí si, že nikdy nelže a dost možná je to pravda, ale spíš vede dvojí život esoterického džigola. Nejspíš vůbec nevnímá, jak necitlivě se chová.

# Umělecký maskér Juraj
Doživotní kuřák, který blbě spí v noci a dobře přes den. Na tomto filmu byl dotlačen k svému životnímu výkonu, čehož nelituje. Ví víc, než říká.

# Režisér Jakub
Odhodlaný a vytrvalý snílek, který má talent na zajímavé nápady a čeká, zda bude i dobrý režisér.

---

        Je divné posuzovat, dovolit si pravdivě napsat vlastní vjem, i když by se to někoho mohlo dotknout. Nemusím být všemi milovaný a nemusím všechny milovat. Můžu být svobodný v tom, jak vnímám svět a můžu se při tom mýlit.

---------

3.5.18 - Topolčianky - 6:30

        Mnoho různých snů.
Vdaná, krásná žena mě chce, líbí se mi, skrytě spolu flirtujeme. Ona mi pak projevuje zájem a najednou už mi nepřipadá tak pěkná. Kameraman Malíř má v ruce kladivo a říká:
"Pusť mě na ni."
Nelíbí se mu, co dělá.
        Sen s tátou:
Jsem na jeho chatě. Prochází jí svobodný poutník, dostává vodu od té ženy, co by na ni Malíř vzal kladivo.
Vnímám, jak se čas ve snech natahuje, protože se chvílemi budím. Hledám tělem polohu v gravitaci, v níž je má spokojenost. V jednu chvíli ve snu ležím na břiše a v realitě na zádech - zažívám dvě zcela protichůdné, přesto dokonale autentické gravitační síly. Žasnu nad tím.

---

Dnes točíme katarzi filmu, včera to nešlo a nevím, jestli mi to dnes půjde.

---------

4.5.18 - Topolčianky

        Scéna natočena, ale nejsem se sebou spokojený. Chtěl jsem mít v očích slzy a to mi nešlo. Umělé slzy filmové jsem odmítnul, protože divák stejně vždy cítí hercův autentický prožitek. Bojím se, že náš film nebude mít dobrou katarzi a zařadí se po bok všech těch kilometrů filmů na něž se snadno zapomene pro další kilometry dalších filmů.
Chci se v tom mýlit!!!

---

# Maskérka Zuzana
Tichá, poctivá, zdravě žijící žena s velikýma očima a modrými vlasy. Málokdo asi ví, jaká skutečně je, protože má schopnost být neviditelná.

# Kameramanka Olga
Výrazně citlivá a vnímavá mladá matka. Svého dosahuje asi mlčením nebo systematickým kapáním jemného hlasu na citlivé body v časoprostoru. Působí submisivně, ale má ráda vše pod kontrolou.

# Dramaturgyně Zuzana
Poctivá, své práci přepečlivě oddaná. Permanentně nevybuchlá sopka. Když obhajuje své stanovisko, vždy současně kohosi uvnitř sebe vší silou přetlačuje. (100 tunového mamuta). Myslím, že miluje spisovatele - Karla Čapka ovšem ne.

# Scénárista Pavel
Skrytý, vnitřně rozpolcený, talentovaný, upracovaný intelektuál.

---------

5.5.18 - Topolčianky

        Zjistil jsem, že tu v parku roste sekvoj! Má kolem sebe plot a vypadá, že je nějaká smutná. Možná je to tou ohrádkou, možná se jí tu nelíbí, protože tu nemá žádné kamarádky - sekvoje. V noci si k ní vlezu, třeba mi něco řekne. Dnes tu spím poslední noc. Čapek pomalu končí, už cítím, že se vnitřně loučím. Jsem dvacátý den bez mobilu a skoro se netěším, až ho zase budu mít! Offline si mě oblíbil a já jeho.

---

# Kostymér Lukáš
Přepečlivý až pedantský, současně zcela neviditelný a ve své práci dokonalý. Trochu nahrbený, německy i česky mluvící, s mnohými tajemstvími za tmavým obočím.

---------

6.5.18 - vlak do Prahy

        Dotočeno. Do poslední chvíle jsme tomu myslím mnozí nevěřili, že se to stane. Vezu si domů Čapkovu hůl, kterou dám na jeho hrob jako poděkování za vše, co jsem díky němu zažil.

  1. Naučil jsem se psát pravou rukou.
  2. Pochopil jsem, že hůl je i zbraň.
  3. Zjistil jsem, že ruční psaní je druh meditace.
  4. Zachutnal mi tabák a přiznal si, že otupuje bolest.
  5. Ještě víc jsem si zamiloval hlínu, rostliny a stromy.
  6. Zažil jsem přípravu na roli, kdy zážitek z cesty je to, oč jde. Výsledek je až druhotný.
  7. Potkal jsem se s Masarykem a s Martinem Hubou.
  8. Uviděl jsem Olgu Scheinpflugovou a ženy jejího typu bez iluzí.
  9. Stal jsem se znovu novinářem a spisovatelem.
  10. Smířil jsem se se svou pedantskou touhou po dokonalosti.
  11. Znovu jsem uvěřil ve své umění.
  12. Našel jsem námět na další pohádku.

---------

# Herec a režisér Martin
Svému umění oddaný, přecitlivěle vnímající, pedantský, kontrolovaně výbušný, velmi inteligentní, dětským smíchem probleskující umělec. Navždy mladý cynický romantik.

---

5.5.18 - Topolčianky

Sekvoj mi nic neřekla. Cítil jsem s ní smutek a osamění. Bylo to její, či mé? Či její i mé?

---------

19.4.18 - Bystrc

        Scénář mě chvílemi přivádí k zoufalství! Zvlášť mě dráždí, když autor zjednodušuje, tezovitě poučuje a nerespektuje jazyk postav, které napsal. Aplikuji metodu Miloše Formana, kterou používal s neherci: zapomeň na daný text, drž se situace a postavy a říkej, co chceš. Třeba to pomůže.
Odpočívej v pokoji, Miloši...

---------

24.4.18 - Bratislava

        Maskér Juraj mi vyholil hlavu, nechal mi jen věnec vlasů od ucha k uchu a ten obarvil na černo, takže vypadám jako indický překupník perských koberců. Mám sice už v podstatě plešatou hlavu, ale těch pár jemných vlásků mi přece jen udržovalo iluzi, že nemám hlavu jako koleno.
Na hotel Tatra se smutně šourám jak oškubané nabarvené ptáče.

---------

9.5.18 - Praha

        V těle pocit horečky. Napětí odchází? Čapek mizí z mého těla? Je nedělní den, (i když je středa). Je svátek, všude zavřeno. Chápu, co Čapek neměl na nedělích rád. Ten mrtvý, zastavený život. A taky hysterickou matku rozkydlou ve své posteli, buzerující všechny kolem.

---------

25.4.18 - Topolčianky

        Poprvé zkoušíme kompletní masku a kostým pana Čapka. Vypadá to dobře; (moje věčná touha po dokonalosti v každém detailu mi nedovoluje napsat: skvěle). Říkal jsem od začátku, že musíme udělat maximum pro co největší fyzickou podobnost mě a Čapka. Vlasy maskér Juraj dvakrát předělával, já si vymyslel výplň dásní, abych měl výraznější rty. Taky mám lehce vycpané břicho, aby silueta těla s bechtěrevem byla co nejvěrnější.
Teď tu tedy stojí Čapek, jak bude vypadat v našem filmu. Všichni mě okukují, jsem plachý a o své nespokojenosti s drobnostmi, které mi na mé masce ještě tu a tam vadí, nemluvím, protože zítra už točíme a já musím přijmout vše, jak je.

---------

28.4.18 - Topolčianky

        Třetí den natáčení. Maska Čapka je skvělá. Buď jsem si zvykl, nebo se tak sžil s rolí, že té podobě prostě věřím. A to je to nejdůležitější.

---------

1.5.18 - Topolčianky

        Den volna. Toulám se bez cíle s deníkem a tužkou. Lezu na stromy. Od té doby, co jsem sám sebe přihlásil do mojí vlastní školy stromů, ještě víc, než kdy dřív s nimi mluvím, hladím je, kochám se jimi a vyznávám jim lásku.
Nejdřív jsem slezl mladinkou lípu u kostela, pak dva staré obrovské duby v parku. Balancovat ve větvích, dotýkat se kůry, opatrně odstraňovat suché konáry a při tom všem neustále vnímat, že jsem na návštěvě v prastaré, moudré bytosti, která tu byla i bude beze mne. To je má soukromá škola stromů.

---------

2.5.18 - Topolčianky

        Každý den točíme 2 - 3 obrazy několika stránkových dialogů. Musíme, když na to máme deset dní. Je to nesmírně náročné na soustředění a vnitřní energii. Lidi ze štábu si to vůbec neumí představit, protože nemají tu zkušenost a na nás hercích to nepoznají, protože naším úkolem je, aby dialog působil lehce a samozřejmě tak, že by to zvládl kdokoliv.
"Každýmu básničku, tady si stoupnout a zpaměti recitovat," řekl trefně Martin Huba mezi záběry, když bylo obzvlášť rušno, (on se musí soustředit jako Slovák mluvící česky ještě o to víc).
Ale až na velmi občasná, drobná napětí pracujeme v obdivuhodné harmonii.

---------

9.5.18 - Praha

        Horečka ustoupila, něco mnou prošlo; na hrudi - tam, kde jsou plíce, se mi objevila vyrážka. Čapek zemřel na plíce. Kdo ví, jak to všechno je.

---------

22.4.18 - Cestou do Ostrovačic

Čapkovu hůl jsem počůral i namočil v Brněnské přehradě. Stává se z ní jakýsi Švankmajerovký fetiš.

---------

10.5.18 - Praha

Smutek je chybějící energie, která mizí v neprojeveném strachu?

---------

# Produkční a matka Radka
(Později už jen matka.) Bývalá modelka přesvědčená o své kráse, za kterou bohužel nemůže. Snaží se být milá a obyčejná, ale protože to víc dělá, než je, je pořád hlavně krásná. Od všech mužů chce být potvrzená, kdo ji nepotvrdí (já), toho ignoruje. Důsledně, zato neprokazatelně.

# Asistent režie Braňo
Tichý, hluboký, svým klidem překvapující světoobčan. Není úplně jasné, co tu dělá, protože dělá každou chvíli něco jiného. Je to člověk, který svým bytím inspiruje.

---------

10.5.18 - Praha

Ještě ležím.

Ještě píšu, škrtám.

Ještě se navracím.

Ještě hůl čeká v mém pokoji.

Ještě nevím, kam dál se hnout...

---------

12.5.18 - Praha

        Je sobota, po čtyřech dnech jsem vstal z postele a na Vyšehradě dal svoji filmovou hůl Karlovi na hrob. Ať už jsi kdekoliv, Karle, z celého srdce Ti děkuji, že jsi byl se mnou...

--- 

2018 (c) Jan Budař 

Jakékoliv další publikování, kopírování, citování a šíření tohoto díla je možné pouze se souhlasem autora. 

(foto: Alžběta Jungrová)

Když kreslím, začnu vnímat okolní svět současně ostřeji i vzdáleněji. Těžko se to popisuje, protože je to zvláštní paradox. 

Jsem kdesi v sobě a přesto jsem více s okolní realitou. 

Skoro jako by mi kreslení umožňovalo slyšet a vnímat vše, co se kolem děje jakýmsi jiným, málo používaným kanálem. 

Mám dokonce pocit, že víc než slova vnímám to, co je skryté ve zvucích. 

Třaskání samohlásek, pištění pozdravů, kvikot souhlasu nebo naopak nesouhlasu, chrochtání smíchu, hučení předůležitých tvrzení,  kroky spěchající, zevlující, žensky dráždivé. V melodiích vět lépe rozeznávám to, co je mimo jejich obsah, (slova mě vlastně nijak nezajímají, protože bezkat bezbřeze tečou kam se jim zrovna zachce). 

I proto miluju, když kreslím někde, kde je ruch. Ale i ten ruch si vybírám. 

Jsou různé druhy ruchů. 

...

When I draw, I begin to perceive at the same time the outside world sharper and more distant. It's hard to describe it because it's a strange paradox. I'm somewhere inside myself, and yet I'm more conected with the surrounding reality. Almost as if my drawing allows me to hear and perceive everything that is happening around through some other, little-used channel. I even feel that more than words I perceive what is hidden in the sounds.

Vowel shuffling, screeching of greetings, squealing of agreement, or vice versa, grunting of laughter, humming of important statements. Steps that are imment, sloppy, irritating. 

In the melody of phrases, I recognize better what is outside of their content (actually, I don't really care about the words because they are shorelessly flowing whreever they want).

Also beacause of this, I love to draw on places that are busy. But I choose the busyness.

There are different kinds of them.

Koncept "celoživotnosti" je z hlediska přirozených zákonů nám známého vesmíru naprosto mylný, (všichni přece známe to staré otřepané moudro, že nic věčně netrvá). 

Přesto je lidská spokojenost na tomto mylném konceptu pevně postavená a z něj vyvozený chybný úsudek o tom, co je v životě skutečně důležité si s vyděšenými pohledy a důležitým kýváním hlav předáváme z prcka na prcka, z báby na dědka, z táty na mámu a z učitele na profesora.

Všichni známe ty bolavé chvíle, kdy nás něco opouští nebo my něco či někoho opouštíme. Krásu, vztah, psa, byt, vzpomínku, zaměstnání, dítě, život... 

Zdá se, že bolest těchto okamžiků chutná sladce tehdy:

1. Domníváme-li se, že to, co nahrazuje odcházející, bude luxusnější, chytřejší, krásnější, trvalejší, zkrátka, že si polepšíme a to nejlépe do konce života! (Na tom je jistě založená víra ve věčný ráj a další podobné atrakce.) 
2. Vnímáme-li samotnou ztrátu jako dokonalý dar, který od života dostáváme, o což se většinou nesnažíme, to se nám spíše stane. (Je toto stav lidského štěstí? Naprosté pomatení civilizovaného člověka? Schopnost plně žít neustále mizející přítomnost?) 

To vše, co tu píšu není nic objevného ani nového, ani to nemá žádný praktický, doživotní význam. Je to jen malé zamyšlení v prchavém okamžiku mezi nádechem a výdechem, Letnou a Žižkovem, švestkovým koláčem a kávou, šarmantní prodavačkou a jejím jedinečným životem, jenž celý zná ona jediná a nikdo jiný na celém světě.

The "lifelong" concept is completely wrong from the point of view of the natural laws of the known universe, (we all know the old wisdom, that nothing lasts forever).

Yet human satisfaction is firmly built on this misconception, and the bad judgment that comes out this misconception about what is really important in life, is passed with frightened glances and important head nods from tot to tot, grandmother to grandfather, from dad to mom and from teacher to professor.

We all know the painful moments when something leaves us or we are leaving something or someone. Beauty, relationship, dog, apartment, memory, job, child, life ...

The pain of these moments seems to taste sweet when... :

1. ... we think that what replaces outgoing will be more luxurious, smarter, more beautiful, more permanent, in short, we'll get better till the end of our lives, at least! (There is certainly based on this a belief in the eternal paradise and other similar attractions.)

2. ... we perceive the loss itself as the perfect gift we receive from life, which is not what we usually try to do, that is usually  happening to us. (Is this a state of human happiness? The utter confusion of a civilized man? The ability to fully live an ever-disappearing presence?)

All I write here is no great discovery, nor has it any practical, lifelong meaning. It is just a small reflection in the fleeting moment between inhale and exhale, Letna and Zizkov, plum cake and coffee, a charming shopgirl and her unique life, that she knows the only one and no one else in the world.

21.2.2018

    Stál přímo před ní. 

Je čerstvě po válce. Jsem kluk a s kamarády jdeme polní cestou. Vidíme skupinku vesničanů jak se fotí s mrtvým vojákem - nacistou. Vesničané jsou veselí a berou to jakoby nic. Před objektivem sedí i náckové, nevím, zda jsou to češi převlečení z legrace za němce nebo zajatí němci. Nějaká žena učí vyslovovat jakéhosi muže něco správně česky. Taky němec? Nejsem si jistý. Jdeme dál a přicházíme k velkému baráku. Lezeme dovnitř, je opravdu rozlehlý a víme, že tam někdo bydlí, i když se dům zdá být opuštěný. Odvážně šplhám po schodech do podkroví, podkluzuje mi stolík, který slouží jako první schod, volám na kamaráda, ať mi pomůže, ten se ale lekne a utíká i s tím druhým klukem pryč. Opatrně ťukám na malá  podkrovní vrátka. Po chvíli z nich na jakémsi podivném minivozíku vyjíždí člověk s brýlemi - muž středního věku, takový sympatický intelektuál, je jasně ze součastnosti, nemá nohy, nebo má spíš jen pahýly, zručně a zkušeně se posouvá plazením jako obrovská ještěrka. Je přátelský. Fascinuje mě, jak se dostal do minulosti (přitom i já jsem ze současnosti a musel jsem se sem nějak dostat). Říkám mu, že tedy musí znát tajemství časobrán. On se směje. Dochází mi, že se v minulosti z nějakého důvodu schovává, vyzrál na systém. Nepracuje a je na to hrdý. Čerstvý komunistický systém mu trochu nedůvěruje. Muž to ví, ale zatím mu to stále prochází. Dostal umístěnku někam jinam - snad do vily Tugendhat, ale stále se drží tady v tom domě a nikam nechce. Pak bere malý plamenomet a zapaluje jím na balkóně uschlý plevel. Doplazí se tak, aby nohy měl poblíž toho plamene a začne opékat své vlastní tělo! Já to pochopím až po chvíli a navalí se mi. On si v klidu začne nožem okrajovat kusy masa ze svého stehna. Jí je! Maso mu zdá se zase doroste, je to vidět na jiných částech jeho zohaveného těla. Jsem v naprostém šoku a je mi z toho pohledu strašně zle. Z pusy vyndávám jakési sladké růžové žmolky, jako bych i já to maso jedl. On se směje. Ptá se, zda si dám taky? Já odmítám a servilně se omlouvám za svou reakci, vysvětluji, že jsem toto nečekal. On říká, že si můžu opéct svoje, když budu chtít. A pak mě ještě poníží a ríká, že mě vyfotí a jediný co bude v současnosti vidět, budu já zvracející. Směje se tomu. Já jsem absolutně znechucený, zároveň se toho muže bojím - přitom je to bezmocný krypl, co sám sebe znetvořuje, aby nemusel vůbec nic dělat. Musel nějak vyzrát i na bolest. Spokojeně žvýká sám sebe a usmívá se na mě.

     Pět veselých krkavců letělo těsně kolem ohromné skály. Právě probuzený večerní vzduch jim cuchal křídla. Ptáci podél žíhaného vápence museli manévrovat velmi pečlivě, byla v tom rutina, mistrovství i život sám, který nezastaví žádná síla. Jejich výhled byl velkolepý a pro ně zcela všední. Žádný člověk takový pohled nikdy neuvidí. Skála byla dutá a skřítci, kteří žili uvnitř, krkavce dobře znali, byli to jejich přátelé. Ty spletité sluje, chodby, pukliny plné ledu, netopýrů a pavouků, celé to podzemní království se těšilo, až slunce zapadne.

Začne nový den. 

...

     Five merry ravens flew tight around the tremendous rock. The evening air, that just woke up, twiched their wings. Birds had to maneuver very carefully along the brindle limestone. There was routine in it, mastery, and life itself that can't be stoped by any force. Their view was magnificent, (very ordinary for them). No man will ever see such a view. The rock was hollow, and the dwarves who lived inside knew ravens very well. They were friends. Those tangled caverns, stoles. Cracks full of ice, bats and spiders. Everything in that underground kingdom was looking forward to the sunset.

A new day will begin.

Jedu autem z Kroměříže, kde točíme film o Marii Terezii.

Hraji doktora Bassanda, co bude u porodu budoucího panovníka; Franze Josefa. (Bassand je role vedlejší, zato v dobovém kostýmu a paruce). Pádím dálnicí v současnosti - 29.4.17 9:41, ještě obalený tou iluzorní předstíranou minulostí pro chladné kamery a těkavou tvořivost rumunského režiséra. Vnímám svůj pohyb jako gravitační vítr. Představuji si, že za mnou zůstávají neznatelné stopy ze všech atomů, které jsou na omezený čas mým tělem. Jsem šmouhou i když se sám sobě jevím jako pevná hmota. Jako když malíř rozmaže paletu barev. Jako když sluha Marie Terezie roztírá máslo na teplý chleba. Tak nějak si vysvětluji, jak člověku běží čas; čím rychleji se pohybuje v prostoru naplněném gravitací, tím rychleji stárne. Necháváme za sebou kusy sebe sama, které nás už nikdy nedostihnou. Navždy jim unikáme. Ony se pak chvíli potulují tam, kde se ocitly, než se spojí s tím co je obklopuje.

Jako když neznatelný vánek zapluje do lučních květů a stane se jejich vůní.

Jako když člověk v lese ztratí štěně a to se stane vlkem. 

28.12.2013 Lima

Vůně peruánského vzduchu mi připomněla, jak jsem před dvanácti lety poprvé přiletěl do Mexika. Tehdy jsem všude viděl špínu, nebezpečí a neznámo a to tak intenzivně, až jsem se třetí den poblil v Autobuse do Oaxacy.
Teď mě naopak vůně v Peru, tolik podobná Mexiku, naplnila radostí a až zvláštním pocitem známého bezpečí.
A to se tentokrát dobrovolně pobliju už druhý den. Poprvé v životě zažiju rituál s Ajahuaskou. Už dnes večer.

...

Bezpečí. Je to to, co všichni hledáme? Vně i uvnitř. Láska je jen když je bezpečí?
...
Z letište v Tatapotu, kam jsme doletěli z Limy, jedeme dvěmi auty do městečka Yurimagas. Salsa, to je rytmus naší cesty. Řidič ji miluje. Cestou se zastavujeme u nádherného vodopádu, kde se můžeme vykoupat. Síla vody padající z třiceti metrů do mě pumpuje pocit svobody a pokory. Jsem v Peru! Uvědomuji si naplno, kde jsem se to ocitl.

Ještě předevčírem jsem chodil po zmrzlém Vyšehradě a všude hrály koledy.
Vlhké kameny kloužou, takže je  důležitý dávat pozor, aby si člověk v euforii v Peru nerozbil hubu hned první den.
    V devět večer dojíždíme do Yurimagas, malého městečka s jediným náměstím, kde pořád dokola budou dnes v noci jezdit dva alegorické vozy. Jsou přece vánoce! Jeden řídí Santa Claus -  hrdý Peruánec ve vatě. Ten druhý - jakýsi podivný skřítek. Spíš než vozy jsou to motorky na dvou kolech nějak záhadně pospojované k sobě. Ty jsou pak olepené pomalovanými krabicemi a ověšené blikajícími světýlky, připomíná to zbloudilé UFO.
    Hotel, kde budeme dnes spát je, jako většina budov ve městě, ze dřeva. Místnosti skromně zařízené, televize na pokoji rozhodně není. Na chodbě jsou dva záchody spojené se sprchou, dnes v noci budou hrát poměrně hlavní roli. Šaman nás už čeká - jmenuje se Ney.
Drobný chlapík s barevnou čelenkou na opálené hlavě, v plátěných kalhotách a v košili s ornamenty se na všechny usmívá. Vyzve nás, ať se posadíme na terasu s výhledem na řeku. Na malém stolku už má připravené dvě pet lahve s ayahuaskou - královnou léčitelkou. Říká nám, že můžeme zvracet buď do kyblíků nebo rovnou přes zábradlí. Začínám se skutečně bát. Šaman zhasne a zahájí ceremoniál. Chuť ayahuasky není tak strašná jak jsem si představoval, což mě příjemně překvapí. Bál jsem se, že to bude tak otřesný pití, že se moje tělo vzpříčí a já nepozřu ani hlt, čímž budu zdržovat všechny ostatní. Trapas. Chyba! Šaman nebude vědět, co se mnou, tak mi třeba řekne, že mi trochu odlije bokem a ať to zkouším vypít, on zatím půjde dál v kruhu. Ale jako už tolikrát - má mysl se mýlila. Mám radost, že nezdržuji, na tři hlty vypiji hnědou hořkou tekutinu a zavřu oči. Zvracení prý přijde asi po dvaceti minutách.
      Sedím a nic moc se neděje. Mysl mi hned říká, že to asi nějak brzdím. Že to nepůjde, žádný vize nebudou, možná ani zvracení, prostě zas je ve mně někde chyba. Chyba!!! Trapas! Moje babička napsala memoáry, pojmenovala je "Trapasy". Máme asi silně v genech ten program - "chyby".
Celý ten program je tak rafinovaný a zdá se, že mou mysl hodně baví. Myšlenky nejsou k utišení. Neustále komentují vše a prakticky stále upozorňují na to, co je špatně. Tak to jde dvacet minut. Čas od času se mysl pyšně domnívá, že prostě na ni tahle ayahuaska bohužel nefunguje. Je jí to skoro až líto. Jako když s vlídností říkáte chlapečkovi co koktá, že to nevadí. Pak se najednou tělem rozlije velmi příjemný pocit. Hurá, nebrzdím to! Něco cítím a je to příjemné!

Mysl hned napadne: Kdyby to tak šlo dál a já brzdil jen to zvracení, to by se mi líbilo!
Pak se se mnou všechno začne točit a od té doby mysl přestává jásat. Nastupuje strach, ztráta kontroly a pocit bezmoci provázený věčnou chybou. Točení se zrychluje. A mysl stále žvaní:
"Točí se mi hlava, no aspoň se něco děje! Co asi bude dál? Zrychluje to, ale pořád to ještě jde. Dýchej, má se dýchat. Ale jak rychle?"
Tělo poslechne a prohloubí dech.
"No, asi takhle. Dýchat snad umíš. Už je mi blbě? To je ono? Ne, není to tak zlý, na zvracení to není určitě. A to přijde kdy? Už by mělo, ne? Všichni sedí, přece nebudu zvracet první..."
Nekonečný proud slov. Snažím se je neposlouchat, ale o to víc se na ně soustředím.
První bliju já, rovnou přes zábradlí.
Ale protože jsem na dietě, která pití ajahuasky předchází, nemám moc co zvracet. O to to je svíravější. Žaludeční šťávy mě štípou na patře. Držím se zábradlí, jako by mě mohlo zachránit. Tělo se chvěje víc a víc a definitivně přestává poslouchat mou zpupnou mysl. A zase zvracím, a zas a zas.
Jestli jsem se na začátku divil, co budu zvracet, když jsem dohromady nic nejedl, tak teď přímo žasnu, že to jde už nejmíň po desátý. Doslova dávím žaludeční šťávy po kapkách. Visím přes zábradlí jak otrávená surikata. A to ještě netuším, že už zanedlouho budu současně zvracet, kadit a potit litry potu. Ayahuaska čistí vše, co je třeba vyčistit. Královna léčitelka! Mysl tomu chce věřit, ale mnohem silnější je její absolutní nespokojenost s danou situací. Tělo si už hodinu blije a ona s tím nenadělá vůbec nic! Navíc se tělo nekontrolovatelně chvěje. Šaman mi pomáhá, zpívá nádhernou píseň Ayahuasky, dojde až ke mně a zpívá mi přímo do ucha.  Zpívám s ním a nasraná mysl mě okamžitě kritizuje, že se tu banální melodii nejsem schopen na potřetí naučit. Mám pocit, že se mučím! Nic na mě není dost dobré! Žvásty v mé hlavě jako by byly vše, co jsem. Mám pocit slabosti a neschopnosti.
Beru toaletní papír a domotám se na záchod, kalhoty stihnu sotva stáhnout. Tvůj život jsou sračky, lituje mě má milovaná mysl.
A pak ke mně začne mluvit jiný hlas než můj.

Ten hlas říká: "Ano, tvůj život jsou i sračky. Ty jsi sračky a není to chyba. Všichni jsme denně sračky. Tak jsme se narodili! Sračky jsou jako emoce. Chceme, aby je nikdo neviděl, necítil, protože si myslíme, že pak budeme pro ostatní přijatelnější.. Ano, teď jsou tvůj život sračky. Proto jsi sem přijel."
Má mysl hned kontruje.
"Vidíš, má pravdu, Aya! Ani neumíš přijmout, že seš sračky! Jsi směšný a ubohý."
Mučím se dál a nevím, jak s tím přestat.
Aya mi dál říká: "Kam zaměříš svou pozornost, to tvoříš."
A taky: "Poslouchej, co si říkáš!"
To mi opakuje snad tisíckrát. A já se dál lituji a do toho občas zvracím. A vše je dál chyba. Jsem ve všem špatně. Kde je má síla, ptám se? Aya mi radí: "Zařvi!"
A tak řvu do svých zvratků. Řvu znovu a znovu a znovu.

Ten ryk říká nekompromisně: UŽ DOST!
V tu chvíli cítím svou sílu.
"Aspoň víš, že ji vždy máš!" říká hlas.
 A moje pozornost už je zase s tím, co je špatně.

V tuto chvíli je to celé mé tělo.
Přemýšlím o svých vztazích.

A zase už se lituji.

Uvnitř mě někdo stále mluví.
Většinou rozděluje moji realitu podle jednoduchého, zato o to přísnějšího pravidla:
Dobře/špatně. Dobře/špatně. Dobře/špatně, pořád dokola.
Jak neúnavný, zbytečný a výkonný stroj.
Jak špičkově placený trenér, co se nezamiloval do své svěřenkyně.
Jak miliardář, co propadl iluzi, že musí měnit svět k lepšímu.
Mám ho v sobě, co si pamatuji život.
Strašně mě sere!
A není to nakonec on, kdo sám sebe označil nálepkou "špatně", jen aby se mohl lépe schovat a dál podávat nadlidský výkon v hodnocení mého ubíhajícího času?
Dobře / špatně!
Lepí ta dvě slova s obdivuhodnou rychlostí úplně na cokoliv. Dělá to i ve snu!
Na vše, co vidím, slyším, cítím, říkám, brečím.
Na práci, vztah, klik, zpěv, krok, pohled do zrcadla, dech, sex, prd.
Úplně na všechno!
Když je něco dobře, jeho pocit je na chvíli klidný. Ale jen do té doby, než se objeví cokoliv, co je důležité označit nálepkou "špatně".
Takže chvíle klidu nejsou dost dlouhé. Kdyby byly delší, byly by v kategorii "dobře", ale takto jsou "špatně".
Ten hlas je jak počítačový program, co v setinových intervalech umí parazitovat na parazitech a hromadit pro sebe pocit uspokojení ze zbytečné práce.
"Nádech byl moc krátký. Výdech trochu šustí. Vnitřní klid je neklidný."
Kdo to mluví?!
Ve všech nejlepších letech našich životů propadáme panikám, že nejsme "dobří", hledíce přitom do neznáma.
Před sebou, za sebou, pod sebou, v sobě.
Všude, kam upíráme naši jedinečnou pozornost zeje černá díra dosud nenahlíženého vesmíru, která se v další tisícině setiny stává naší vlastní mrtvou minulostí, protože nic z toho, co je teď, tu ještě nebylo.
Ticho
Snad jen to tu vždy bylo.
Úzký prostor mezi myšlenkami - zázračný a samozřejmý jako šumění moře v hlavě hluchého.
Hlas mlčí a neví, jestli to je dobře nebo špatně!

Orosené zrcátko

Letíš a závrať tě oslepí
bolest poznáš důvěrně
Slzy tě ke hvězdám přilepí
Sloužíš, sloužíš nevěrně

Letíš a nejsi už vidět
Dal jsi své cíle něžnosti
V dáli si dovolíš stydět se
Rdět se dětskou radostí

Mizíš a tušíš že docela
Jsi svým vlastním počátkem
Krásou co přítomnost skácela
oroseným zrcátkem.

 DO SVĚTA

       Řídký vzduch Himalájí jsem vdechoval a modlil se, ať nevydechnu naposledy. Ve strohém pokoji jsem se dotýkal lesbické mexičanky, co za patnáct let bude chtít mé dítě. Pod peruánským vodopádem jsem se třásl zimou a tančil při tom s Ayahuaskou. Přesto mám pocit, že teprve dnes jdu poprvé do světa. Je neděle 15. května 2016, 11:11 a já musím jít. Zavírám dveře. Jdu na pouť. Vstupuji do magické reality.

Než člověk vyjde na poutní cestu, měl by udělat pár věcí.

1. Obejmout svou odvahu a důvěřovat tomu hlasu z hlubin, který říká: Jdi. 

2. Dát si čas a připravit se na to, že může i zmizet. Čas i člověk sám. 

3. Sbalit si vak a mít na paměti, že to na čem se lpí, může bolet.

4. Obout si dobré boty i přesto, že bude hodně chodit bos.

5. Formulovat svůj záměr a štědře se napít.

6. Podívat se na sebe do zrcadla a říct nahlas: Dobrý jsi! 

7. Vykročit na cestu i s tím zvláštním strachem, co nechce být pochopen, ale zažit. 

8. Zopakovat svůj záměr a zhluboka se nadechnout.

9. Nechat doma mobil, (klidně i zapnutý).

10. Vzít si kompas, který bude držet směr, tak jako se srdce bude držet cesty.

     Honza jde do světa! A to i přesto, že nepřekročím hranice České republiky (pravděpodobně). Rovně a pak doleva. První kroky jsou až směšně banální. Jako bych si šel koupit banány do Tesca. Co mě naplňuje zvláštním chvěním, je nevelký batoh na mých zádech. Mám v něm spacák, alumatku, pro jistotu i tepelnou fólii (to kdybych spal venku), dvoje podvlíkačky, čelovku, nožík s nápisem: Červený hrádek - zámek, ponožky, slipy, trávu, čokoládu a pět pytlíků čaje. V kapse mám občanku a peníze. To mě vyčleňuje z kategorie "bezdomovec", i když po pár ulicích už si nejsem jistý. Přes magistrálu dolů do Nuslí a dál ven z Prahy. Mobil zůstal ležet doma, budu se řídit starým dobrým kompasem, který jsem si koupil v jednom bazaru v Los Angeles. Můj kurz je 120 stupňů jihovýchodně. Vzdušnou čarou někam mezi Brno a Ostravu. Vůbec nevím, kam jdu, jak dlouho půjdu, ani kde budu dnes v noci spát. I přes malé, trochu legrační obavy mě naplňuje pocit euforické svobody. Ještě netuším, že mi začíná nejlepší dovolená mého života.

Podivné uvědomění dnes ráno.

     Jedu si autem směr Vinohrady a najednou se s jednoznačnou jistotou vnímám jako jedna buňka. Ano, ta buňka, o níž většina z nás ani neví, jak vlastně přesně vypadá. Kromě biologů, pochopitelně! To, že je buňek víc druhů, tuším (jistý si nejsem), to, jestli vypadá každá jinak, mi přijde pravděpodobné, ale jak se od sebe liší, to nemám zdání, i přes to, že jsem je ve škole jistě viděl na barevných obrázcích. I to slovo je zvláštní - "ň" "k" vedle sebe, zní to tak ulepeně. Buňka je něco, čemu věnuju zcela minimální pozornost, protože ji považuju za naprosto nicotné stvoření. Dokonce se domnívám, že sama o sobě nic neznamená, jenom je. Cosi co se mrská celým svým nicotným životem (netuším, kolika času se buňky dožívají) a to, co žije si snad sama ani nevolí, je pro to prostě vytvořená. Nějak se asi pohybuje, ale hodně bídně a neelegantně.

   Z magistrály odbočuji doprava na Vinohradskou ulici a jsem buňka. Jedna jediná buňka. Dívám se ven z auta, které řídím nohama a rukama. Trefuji se mezi bílé čáry, obrubníky, auta a domy, zastavuji na semaforech. Některým mým důležitým částem, co se považují za víc, než pouhou buňku, se rozhodně nelíbí, že po Vinohradské ulici jede jedna jediná buňka, ale mají to marné.        

   Jako by se z útrob mého bytí vynořila a řekla: Dost! Teď si chvíli pojedu autem já! Je mi jedno, co máš na sobě, jak se jmenuješ, co si o sobě myslíš, kdo se na tebe dívá. Je mi jedno, co o mně víš, jak budeš žít dlouho, kam jedeš a co máš rád. Seš mi jedno stejně jako jsem jedno já tobě. Přesto máme teď něco společného - jedeme autem a jsme mnou! 

18.1.16

Major SS Horst Gerke. V této mé nejnovější roli se potkávám s velmi zvlášními pocity. Jako jsem se při natáčení filmu Czech Made Man v sobě setkával s mojí temnou stránkou a byla to intenzivní jízda, v této roli je ta temnota zabalená do vlídnosti, jemnosti a vzdělanosti. Už mám i sny v nacistických uniformách! Dnes se mi zdálo, že jsem K.H.Frank. Kráčel jsem na tribunu slavnostně vyžehlený, náměstí bylo plné jásajících Čechů. Ja cítil opojnou, jedovatou moc, co mistrně předstírá poslušnost a laskavost. Bezchybně plní příkazy, které se tváří jako bezpečí a ochrana.

Manipulace, totalita a válka fungují od stvoření lidstva stále stejně. Jen mají vždy nové aktéry. Vždy jiné "hrdiny" a "padouchy". A než válka přejde a dějiny určí kdo je kdo, všichni sice cítíme, kde je pravda, ale lží se kolem nás říká tolik, že se mír, humanita, respekt k lidským právům a zdravý rozum často jeví jako zbabělost, šílenství, nedostatek vlastenectví, slabost, zrada a terorismus. A kdesi uvnitř v sobě všichni nenápadně vedeme tichý a zásadní boj o to, kdo vlastně jsme. Zda víc Karel Čapek, co maže kresbu na svých dveřích, zatímco tiše padá sníh, nebo spiš Honza Čech, co tam tu šibenici nakreslil a byl přitom přesvědčený, jak statečně chrání svou rodinu.

Lidské právo se pozná jednoduše.

Shodneme se na něm všichni.

Všichni chceme žít.

Zazpíval jsem D 3!

Tento tón mé tělo ještě nezažilo!

Možná zažilo, ale v takové té chaotické formě v podobě jekotu.

Tentokrát to bylo šestkát za sebou D3!

Jsem zpěvákem, už to nebudu tajit.

V den D - 18.10.15.

Prázdný sál vesnického kulturáku voní dávnými tanci. V záclonách se páří pavouci. Parkety se k sobě oddaně tisknou a marně si vzpomínají, kdo je leštil naposledy. Tančilo se tu, tančilo! Divoce a vášnivě! 

Jarda Zatloukal tu poprvé políbil Marii Soukalíkovou (12.9.96)
Starosta Mirek se pohádal s bývalým starostou Rosťou - teď důchodcem, o tom zatraceným zábradlí před poštou (1.8.00). Kamil Hájský tu přišel v kuchyni o panictví s Davidem Blahůškem (31.12.99). Nikdo se to nesmí dozvědět, zapřísahal David Kamila. Kamil to cítil stejně.
Jiřina Koukalová se tu definitivně rozešla s Pavlem Slimákem (15.10.12). Ten se ožral tak, že lízal omítku vedle vchodových dveří, protože do ní před tím vyryl nehtem: "Jiřino, miluju jen tebe."
Kristýnka Šenková si definitivně připustila, že se zamilovala do svého učitele matematiky - Karla Palečka, který koltá, má drobný tik, nádherné vlasy a obrovský mozek (7.7.11).
Karel Paleček řekl manželce Věře, že miluje ještě jinou ženu - svojí kolegyni z gymnázia Pavlínu Hlavatou - tělocvikářku (7.7.11.). Věra se rozplakala a pak řekla Karlovi, že si přeje Pavlínu poznat.
Prázdný sál vesnického kulturáku voní dávnými tanci...

Klášter v Nepálu a meditující mniši. Kdo není Buddha? Kdo chce v trans, pustí play... 

V nádechu i výdechu.

V úsměvu i pláči.

V bolesti i naději.

V prostatě i ejakulaci.

V lásce.

Ve zlosti i frustraci. 

V jedinečné neopakovatelnosti všeho vlastněného.

V pomíjivosti a nesmrtelnosti. 

Všichni jsme tolik stejní, až tomu nechceme věřit. 

Funny video about the first experience with bogieboarding.

Učitelka, co je novinářkou, kavárník, co je basistou Willie Nelsona, vynálezkyně, co všechny překvapí a zpěvák, co je herec - v Dallasu v Texasu.

Byl posedlý sušenkami, kávou a ženským klínem pravděpodobně jenom proto, že si nějaká jeho část myslela, že to není normální. Jinak to byl milý člověk. Úředník, filatelista a terarista, který si rád zpíval. Považoval to za výjimečnost hodnou obdivu, takže o tom psal i na facebook, twitter a hipstamatic. Lidé jsou různí a každý je nádherný, říkával rád a tušil, že mluví sám o sobě.

Připadám si jako bych cestoval v čase. Před dvěma dny ještě mezi kovboji v Texasu. Na ulicích muži s kolty, ženy s dekolty a děti se zmrzlinou ve tvaru hvězdy. Poušť všude. Mezi mrakodrapy, krávami, dálnicemi i ve vile, kde bydlel J.R .

Dnes -10C v Chicagu. Ve městě, kde v české restauraci Klas bloudí duch Al Capona - muže, co neznal soucit. Teď ho hledá v prázdných pokojích, kde kdysi býval útulný bordel. Stovky mužů tam volaly k nebi své osvícené výkřiky a desítky žen je tišilo v náručí.

"Buď můj král, já budu tvá královna!"

Dole zaplať a už nebuď smutný. 

      Byli jsme psychicky týrané děti?

Pomyslel si malý Honzík, kterému za pár let bude čtyřicet a rozplakal se.

Když pláče dospělý muž, je to vždycky silné, protože se z nějakého záhadného důvodu v lidech hojně vžila představa, že muži nepláčou.

A už vůbec ne, jako malé děti.

Honzík plakal, protože si vybavil dávnou vzpomínku, kterou už málem zapomněl.

     Je mu deset let. Za okny brněnského paneláku se probouzí pošmourná listopadová neděle. Komunistická totalita si neviditelně hoví ve všech československých domácnostech a za pár minut začne „Studio kamarád“.

Honzík, se svou mladší sestrou Janičkou, vstanou z postelí a tiše vejdou do kuchyně, kde je televize.

Pustí ji.

Cvak!

Zkontrolují dveře do ložnice, vše je v pořádku, rodiče snad ještě spí.

A už to začíná, hurá!

Pan Chalupa si povídá s Jů a Hele o tom, jaké to je, mít kamarády.

Zvuk je sotva slyšet, to aby neprobudil tatínka, který si potrpí na pořádek.

Děti si už osvojily pravidlo, že aby mohla být nedělní televize, musí mít v pokojíku uklizeno.

Radost z pohádkového světa bohužel netrvá dlouho, sotva se na obrazovce objeví trysková myš a Muf - super Muf, tatínek nečekaně vchází do kuchyně.  

Děti se leknou, ale hned způsobně pozdraví: „Dobré ráno.“

Táta si na pozdravy potrpí.

Je vidět, že ten sympatický pětatřicátník dnes není v dobré náladě.

Sourozenci si vymění znepokojený pohled.

Jde na záchod, pak do koupelny.

„Ztlumte si to.“ Řekne nevrle.

Janička zeslabí tryskovou myš s panem Chalupou, ten je líbezný jako každou neděli.

Po chvíli se z koupelny ozve: „Uklidili jste si pokoj?“

„Ano,“ řekne Honzík, i když ví, že to, jak je uklizeno, určuje pouze tatínek.

„I postele?“ táta na odpověď nečeká, vyjde z koupelny a jde situaci do dětského pokojíčku osobně zkontrolovat.

Honzík tuší, že „Studio kamarád“ končí. Je mu to líto, za chvíli mají začít Smolíkovi, Gábi si zase bude stěžovat, že si měla vzít Pištu Hufnágla, to bývá legrace.   

Netrvá to ani minutu, tatínek se vrací do kuchyně a mlčky vypne dětem televizi.

Pak jde zpět do jejich pokojíku a pomalu a systematicky začne snášet všechny věci, které považuje za neuklizené, na hromadu doprostřed místnosti. Časopis Ohníček, luk, figurky indiánů, školní sešity, ponožky.

Tuto „uklízecí“ metodu aplikuje celkem pravidelně. Často, když nikdo není doma. Je přesvědčený o tom, že se takto děti hezky naučí pořádku. Stejně vychovává i manželku.

Pravda je taková, že když je frustrovaný, tohle mu uleví.  

Hromada se kupí, děti mlčí. Ví, že mluvení by situaci jen zhoršilo.

Tatínek s obdivuhodnou pečlivostí hromadu zvětšuje, vrší na ní tepláky, panenky, knížky a protože má dnes obzvlášť špatnou náladu, přidá i neustlané peřiny.

„To snad ne,“ řekne Honzík, ale ví, že proti moci tatínka nemá šanci.

Otec nic neříká, dál pomáhá svým dětem uklidit pokojík.

Vezme ze stolu krabici s pastelkami a i když by ji mohl na hromadu jen položit, smysl pro disciplínu mu nedá, takže pastelky k věcem vysype.

Honzík si vzpomene na populární vánoční pohádku o Popelce, chce se mu plakat, ale ví, že si to nemůže dovolit.

„S nima si kreslím!“  řekne plačtivě Janička, ale je jí to málo platné.

Tatínek na závěr dlaní přejede po polici, nasbírá tak velký chuchvalec prachu, kterým tu hromadu dětských věcí posype.

Prach něžně dosedá, jak peřinky skřítků.

Otec se rozhlédne, je spokojen.

„Takhle vypadá uklizený pokoj.“ řekne nevzrušeně. Odejde do kuchyně a zavře dveře.

     Honzík s Janičkou se rezignovaně dají do třídění svých věcí, Janička pláče.

Z kuchyně už se ozývá hádka rodičů.

Jako když štěkají dva jezevčíci, jedovatě a beze smyslu.

Asi za půl hodiny se ozve rána.

To tatínek rozmlátil hrnek se zbytkem Pigi čaje a je klid.

Klid, kterému se říká dusno.

Střepy uklidí maminka.

   Ve tři hodiny se podává oběd - párky s kaší.

Párky hezky voní, kaše je z pravých brambor a s máslem!

Tatínek si škrábe okurku, kterou pak celou sám sní.

To je jeho dnešní oběd a dává tu nespravedlnost, kterou si sám vytvořil, patřičně najevo.

„Slupky mi nech.“ Řekne maminka. Používá je na pleť, aby byla stále mladá.

Tatínek dělá, že neslyší a vyhodí je do koše.

Maminka naservíruje oběd, pak jde ke koši, hluboce si vzdychne a ty zázračné šlupky vyndá z odpadků. Zoufale se při tom podívá na Honzíka, čímž mu dá jasně najevo, jak nespravedlivě trpí. Honzík tomu věří a ví, že maminku musí chránit proti tatínkovu bezpráví.

Maminka zasedne ke stolu a útrpně popřeje dětem dobrou chuť.

Mistrně kolem sebe vytváří neproniknutelnou iluzi, že v tom lepkavém napětí, které se teď vznáší všude kolem, je ona sama jen trpící obětí.

Obě děti mezi sousty, tiše a soustavně, vyhodnocují, jak svým rodičům nejlépe ulevit v jejich dospělém trápení.

Zároveň si přejí zmizet jako ta pára nad kaší.

 „Pojď si dát.“ řekne ledově maminka tatínkovi.

Ten zarytě mlčí, kouká se z okna a je tak smutný. Tak strašně smutný.

Právě si vybavil vzpomínku z dětství. Jeho mamince se tehdy něco nelíbilo, tak třískla řízkem o zem a prohlásila, že letos vánoce nebudou. A nebyly.

Tatínek si teskně kousne do okurky, takže ji z půlky sní.

Honzík s Janičkou by si taky dali, ale netroufají si cokoliv říct, protože ví, že by se otcova frustrace mohla zase obrátit proti nim.

„Nech něco i dětem,“ řekne matka jedovatě a jeví se jako ta spravedlivá, což otce popudí. Už už něco řekne, ale nakonec místo odpovědi dojí okurku.

I maminka si vzpomněla na své dětství. Vidí svého tátu. Něco se mu tehdy nelíbilo a tak  zahnal syna pohrabáčem za kamna. Maminka plakala a tak strašně se svého táty bála.

Bojí se ho dodnes.

Honzík sní kus vlažného párku.

Maminku vaření nikdy příliš nebavilo, takže to ani moc neumí.

Manžel jí to často připomíná, pak se většinou pohádají.

Maminka s tatínkem se hádají o všem možném. O tom, co má maminka na sobě, o tom, že tatínek přestěhoval botník, i o tom, že rohlíky nejsou zdravé, protože jsou z bílé mouky.    

   Místo televize dnes celý den z komory šumí a praská zakázaný rozhlas  - stanice Svobodná Evropa.

Tu tatínek poslouchá, když je smutný. Snad proto, že mu ty monotónní hlasy připomínají, kde je pravda.

Děti mají o Svobodné Evropě zakázáno kdekoliv mluvit, což jim připadá vzrušující.

Tatínek je pro ně hrdina. Velký smutný hrdina.   

Neděle se zahalila do vlhkého večera a zítra už je zase pondělí!

Jde se do školy.  

Kdyby tak byl k svačině makový závin, ten je nejlepší.  

Ale maminka spíš připraví chleba s máslem, který načichne tím tuhým hnědým pytlíkem. Navíc se ubrousek k chlebu přilepí, takže se to bude muset cestou ze školy tajně vyhodit.

To nevadí, k obědu mají být buchtičky se šodó, ty se dají jíst.

Aspoň se před usnutím mám na co těšit, to mám rád, pomyslí si Honzík a jde spát.

„Dobrou noc,“ pozdraví poslušně Honzík s Janičkou a zavřou dveře svého uklizeného pokojíčku.

O té divoké, tajené, zuřivé, vzrušující a agresivní sexualitě, která mezi tatínkem a maminkou proběhne, jen co skončí další díl s majorem Zemanem, nemají obě děti ani tušení.  

Plátěná prostěradla se lepí na mokrá, horká těla. Slaný pot kape na dřevěné lavičky. V malé sauně je narváno - šest mužů a jedna žena; sedí a mlčí. Kdyby to bylo naopak, ticho by rozhodně nebylo. Žena je drobná, nenápadná, nahá a krásná. Žhavé kameny občas puknou, muži dýchají a svými dlaněmi si hnětou ramena, nohy a obličeje. Na větších svalech ulpívají o něco déle, doufají, že si jich žena všimne. Ta se houževnatě protahuje, je dost pružná, asi cvičí jógu. Jejích dokonalých ňader se muži opatrně dotýkají svými zpocenými pohledy. Aniž se jakkoliv domlouvají, střídají se pravidelně, pokradmu a tajně. Jako chlapci, kteří načumují dírou ve zdi do dívčich sprch. Žena to ví, ale dělá, že ne. Zvedá se a jde se sprchovat studenou vodou. Muži počkají deset vteřin a pak se začnou i oni trousit ven, dělají při tom, že to rozhodně není proto, aby zahlédli, jak se žena sprchuje. Chladivá voda jí stéká po ramenou, stehnech, zádech. Do ledového bazénu si kráska netroufá. 

Zato muži do bazénku ochotně sestupují. Mají z něho ten nejlepší výhled na dokonalou Bohyni.

Ani jeden z nich nežárlí.

Milan se nudil. V Neděli, v Praze, v Nuslích. V 11 dopoledne. V hospodě ani noha. Opíral se o futro vchodových dveří a pozoroval nedělní život na ulici. Na sobě ušmudlanou zástěru, zapranou mikinu a špinavý kalhoty. Všechno kdysi bílý. Kuchaři jsou vždycky bílí, to aby bylo vidět, že jsou čistí. Jako lékaři. Milan čistý rozhodně nebyl, ale v žádném případě to nepovažoval za problém. Pracuje tady už dva roky a za tu dobu si nikdo nestěžoval. Navíc, málokterej kuchař je čistej. Kuchaři jsou jak takoví mlsní holubi, co proletěli nad smeťákem dýmem z pneumatik.
Ne všichni, pochopitelně. Ty, co vaření baví, nejspíš čistý jsou. Půjdu se vysrat, napadlo Milana. A jak vymyslel, tak udělal. 

Asfaltová silnice zbudovaná za čínské Jeny tichými tibeťany. Vede k posvátné hoře Kailash, která je prý osou vesmíru. Co je osou mého vesmíru? Kolik jich v sobě mám? A jak je od sebe rozeznávám? Kde například začiná vesmír pochybností a končí vesmír strachu? A kdy se ocitám ve vesmíru euforie a extáze? A končí vůbec jakýkoliv vesmír? Je nekonečnost vlastností všeho, chytře skrytá do dokonalé přeměny zvané zánik?

La strada...  

...

Asphalt road built for Chinese yens by quiet Tibetans.
It leads to the sacred mount Kailash, which is said to be the axis of the universe.
What is the axis of my universe? How many of them do I have inside me? And how do I destiguish between them?
Where, for example, does the universe of doudts begins and the universe of fear ends?
And when I find myself in the universe of euphoria and ecstasy?
And does any universe ever end?
Is infinity nature of everything, brightly hidden in a perfect transformation called extinction?

La strada...

 JEDNOU JSEM BYL KRÁLEM

 Jan Budař

 Povídka

 I.

    Tak, dneska je to přesně dva měsíce, co jsem se rozved, napadlo Richarda v přehřátém džípu kdesi uprostřed západního Tibetu. Aby si taky nevzpomněl - na manželku, (teď už teda bejvalou). Má ji pořád rád a jsou chvíle, kdy je přesvědčenej, že ji dokonce miluje! Ale ona tomu nevěří... Její chyba! Napije se vody, (v horách se musí hodně pít). Teď jsme tak čtyři a půl nad mořem, přitom je kurevský vedro. Kvůli tomu, že se rozved je vlastně teď tady. Zájezd za sto tisíc - Nepál - Tibet. Adventure style. Spacák, hrníček, lžíce, čelovka. Když dobře, tak levnej hotel se suchým hajzlem - limitovaná V.I.P skupinka deseti lidí. To aby přišel na jiný myšlenky a nečuměl doma na ten absurdní rotoped, kterej mu po Marii zbyl. Prej si ho můžu nechat! Pěkně děkuju! Na Marii si myslí skoro každej den a to už viděl jedinou žijící Bohyni Kumárí v Nepálu, buddhistický mnichy u posvátný hory Kailash i čínský okupanty, co ti zabaví kapesní nožík, jenproto, že se jim líbí - svině. Zase už zastavujeme na nějaký vyhlídce. To ten bláznivej vedoucí zájezdu - Kamil. Všechno fotí jak pominutej a to je tady už asi pošestý...horolezec. Kdykoliv vyšplháme těma našima starýma džípama někam na kopec, stavíme a fotíme. Aspoň se můžu vychcat. Richard je právník. Při rozvodu je to výhoda, nemusíš si platit právníka. Richard si o svým povolání nikdy nedělal velký iluze. S oblibou říkal, že když umíš mluvit tak, aby si druhej nevšimnul, že lžeš, můžeš dělat právníka. A to umí každej druhej. Navíc je to jedno z mála povolání, kde si můžeš účtovat za to, že pošleš mail - 1500 plus dph za jeden a to je hodně přátelská cena. Jen ten vnitřní klid a mír o kterým už toho hodně slyšel a přečet se nějak ne a ne dostavit. A to mu bude za rok čtyřicet. Takže pro dvacítky neviditelnej a šedesátníky bere jako vrstevníky, jasná krize středního věku. 

    Ale je tu nádherně, vydechne při močeni nad linií zasněžených vrcholků na obzoru. Ozve se hvizd píšťalky. To je Radim. Bodrý podnikatel z Kyjova. Bůh ví proč, veze si s sebou policajtskou píšťalku a jak malý děcko hvízdá kdykoliv se skládáme do aut. Baví to snad jen toho našňupanýho tibetskýho řidiče, co tančí všude, kde stojíme. Ale co si to furt strká do nosu, to by mě teda zajímalo. Kokain těžko. Ten snad ani v Číně není, ne? Tak jako u nás za komančů. To je droga bohatých a úspěšných vykořisťovatelů. I Richard si jednou dal. Asi hodinu si nebral vůbec nic osobně. Nádherná úleva. Ale to mě brzo čeká i bez kokainu. Kde jinde než v Tibetu! Třeba ten řidič není našňupanej, třeba je osvícenej, napadne Richarda. V Tibetu se osvítí každej, řekla mu kamarádka Irena na squashi dva dny před odletem. Ale Irena je dealerka Ibuprofenu a z duchovní literatury přečetla tak akorát Malýho prince. Už s ní hrát nebudu a spát taky ne, uvažuje Richard. Sice má pěkný kozy, ale vždycky když přijde v těch svých růžových teplákách s nápisem Ibuprofen, připadám si jak pacient, co mu dali vycházku. Radimova píšťalka ještě jednou svolá všechny zpátky do aut. Horal Kamil informuje, že se výprava nachází ve výšce 4320 metrů nad mořem a že do království Guge to jsou už jen dvě hodiny.

II.

  "Tak partičko, shromáždíme se na chvilku. Budu údernej a krátkej." Svolal Kamil skupinu na úpatí města Caparang v dávném království Guge. Když řekne Kamil, že bude údernej a krátkej, bude to malá přednáška. 
"Caparang, to je naprostá bomba." Kamilovi zazáří oči, Richard poslouchá jen na půl, fascinovaně hledí na kopec pokrytý ruinami domů, chrámů a paláců. Ostré slunce se opírá do hliněných zdí bez střech, i do jeskyní vyhloubených ve skále. Před sedmi sty lety tu žilo tři tisíce lidí, informuje Kamil a je vidět, že to tu miluje. Ti nejchudší v nejspodnějších patrech ve vyhloubených jeskyních. Bohatší vrstva v domech ve střední části hory a úplně nahoře v paláci král se svou rodinou a dvořany. Sedm set let staré ruiny a přesto Richard rozeznává, kde byly kdysi okna, dveře. Holé hliněné stěny ohraničují dávno neexistující pokoje, kuchyně, ložnice. Všude tam kdysi bujel život. 
"Tak si to teďka projdeme, každej pěkně svým tempem," končí svou údernou přednášku Kamil. "V 16:15 se tady zase potkáme. Prosím vás, dávejte bacha, ať někam nespadnete. Je to naprostá pecka, co?" Přitaká Kamil sám sobě a vyšlápne do schodů tempem horala, takže za tři minuty nám všem zmizí z očí.

III.

    Richard zdolává schod po schodu, noří se pomalu do starodávného města. Vody mám málo, slunce peče jak zběsilý, vzduch je tu řídkej, stěžuje si sám sobě. Na každým pátým schodu se musí zastavit a vydýchávat. Skupina v čele s Kamilem mu zmizela  kdesi v ruinách. Hurá! Aspoň chvíli nemusím poslouchat toho pošuka Davida, co s ním jedu v autě. Vegetarián, jogín, teď už snad žije jenom z prány, nebo co. Děckám doma zakázal televizi, aby nebyly negativně ovlivněný. Sám je ovlivněnej nějakým mistrem z Indie, ale toho mu nikdo nezakáže, protože už není malej chlapeček. Blbý je, že si myslí, že je tak nějak duchovně dál, než všichni ostatní, čímž sere úplně všechny. 
"Bože, ten mě dráždí. Ty jeho kecy!" řekne Richard už nahlas. "Macho typ, co předstírá nebeskou pokoru. Přitom manželce, když s ní spí, určitě říká, ty moje malá indická děvko a mrská jí u toho málou. Ale jenom vyjímečně, při úplňku, aby to bylo hezky pránický. Bože ten mě sere." Ulevuje si, Richard zadýchaný náročným stoupáním. 
"Takovej přemeditovanej Brouk Pytlík," zasměje se vlastnímu vtipu, ale po pár metrech se přece jenom zastydí, že si tak neoblibuje toho nebohého ajťáka z Brna. Při pohledu na buddhistický chrám, k němuž právě došel, si pokorně připomene, že všichni děláme to nejlepší, co umíme.                
    V chrámu hlídá čínský průvodce i když už vlastně není co. Sochy božstev jsou buď zničené nebo ukradené, ve stěnách s nádhernými freskami se šklebí desítky děr, které tam nejspíš svými samopaly nadělala Čínská lidová armáda, když v roce padesát šest okupovala Tibet a tvářila se, že ho osvobozuje. Lež je lež a lží zůstane, to Richard jako právník ví moc dobře. Ten otylý Číňan teď věří, že důležitě ochchraňuje to málo, co z chrámu zbylo tím, že zakazuje turistům fotit. Chová se stejně urputně a absurdně jako vojáci, co tu stříleli. Lidské počínání tak často nedává smysl, přemýšlí Richard a křivě se na sadistického číňana usměje. Když vyjde opět ven na ostré tibetské slunce, vysloví v duchu přání: Chtěl bych si odsud odnýst něco, co vyrobil člověk. Tehdy, před sedmi sty lety. Zhluboka se nadechne a pokračuje dál ve výstupu. Už budu nahoře, snad! Úzkým tunelem vedoucím až na vrchol hory se Richard konečně dostane do nejvyššího patra rozlehlého města. Tady bylo sídlo krále. Richard se posadí do stínu královského paláce, počká až jeho plíce několika mocnými nádechy doženou kyslíkový deficit a žasne.

IV.

     Pod ním se rozprostírá zcela neuvěřitelná krajina. V dálce se podél řeky táhne jediný pruh zeleně, jinak jsou všude rozlehlé písečné hory roztřepené do fascinujících tvarů. Vypadají jako obří kupy vylité, ztuhlé malty. A támhle úplně v dálce jsou vidět zasněžené vrcholy velehor. Je to pohled pro bohy. Z nejvyššího bodu kopce shlíží také na trosky města, které se ovíjí kolem celé hory. Richard zcela fascinovaný nasává atmosféru toho zvláštního místa. Nikde nevidí živou duši. Všimne si, jaké je tu ticho. Pouštní pohlcující ticho. Jen vítr se jemně prochází po střeše královského paláce. Zní to, jako by tu někdo skutečně byl. Ale není. Richard se raději rozhlédnul. Sám sobě se zasměje. Z pastvin u řeky, kilometry vzdálené, k němu dolétá cinkání zvonů. Tibetští Jaci se tam spokojeně pasou, maličcí jak ryzsypaný kmín. A pak se stane zvláštní věc. Ten cinkot jačích zvonců jakoby snad vypnul časoprostor této chvíle a Richard si uvědomí, kde to vlastně sedí. Pomalu řekne do ticha:
"Já byl jednou král a toto bylo mé království." a jak sám, jediný uslyší ta slova, zachvěje se mu celá páteř tak, až sebou trhne. Zopakuje ta patetická slova a uvědomí si, že tam kde teď sedí, ve stínu královského paláce, jistě někdy seděl i sám král této veliké říše. Já byl ten král! Napadne Richarda. Irena, ta ze squashe, věří, že žijeme mnoho životů. Ona sama prý byla svoje prababička. Richard se jí vždycky smál a teď tu sám sedí a znova nahlas opakuje tu větu, která ho rozechvívá. 
"Ja byl jednou král a toto bylo mé království." 
Jakoby ta vyslovená slova uměla čarovat. Richardovi ožívá Caparang - hlavní město dávné říše Guge, přímo před očima. Slyší výskot dětí, smějící se ženy, muže, jak o čemsi diskutují. Slyší slepice, koně, psy, kozy. Kdesi teče voda, praskají ohně, kupci se hádají. Mniši mumlají své mantry, jejich bubny se tříští ve spleti úzkých uliček do dunivé ozvěny a vše se to slévá do jedné  široké řeky zvuků. Působí to jako hudba z velmi vzdálených krajů. Richard vidí vojáka na stráži, který jediný, kromě královské rodiny a dvořanů, smí být v nejvyšším patře tohoto města. Rozhlíží se po okolí a hlídá bezpečí všech jeho obyvatel. Uctivě se králi pokloní a pak už si ho nevšímá. Ví, že král nechce být rušen při své meditaci. Richard zavírá oči, vzdálené zvony jaků ho nesou dál do těch zaniklých časů. Jestli jsem král, tak můžu i popravit, napadá Richarda a hned ví, kdo půjde první. 
"David," zašeptá. Ano, ten nesnesitelný jogín. Ale za co? Oponuje Richard sám sobě, ale už je pozdě. Moc je příliš opojná. Představuje si, jak popravčí zvedá meč a s příští vteřinou to křupne a je po životě. Je to tak snadné, uvědomí si Richard. A nejde to vrátit. Cukne s sebou a otevře oči. Život města je rázem pryč, jsou tu zas jen vybělené rozpadající se ruiny. Richard se hluboce nadechne a lekne se síly, kterou právě zakusil. Já popravil! Král popravil? 
Ano.
A měl jsem na to právo?
Ano měl! Jsi král! Slyší čísi hlas v sobě. 
"Ano, já byl jednou král a toto bylo mé království." Řekne potřetí nahlas. Zvuk těch slov ho tentokrát dojme. V půlce věty se mu zlomí hlas. Ve stínu paláce se rozklepe zimou, ale asi to není zimou. Spíš silným uvědoměním, že ať už to, co právě zažil byla jeho fantazie nebo byl skutečně v minulém životě králem slavné říše Guge, prožitek, který prošel jeho tělem tam nikdy před tím nebyl a teď už tam je. Richard se prudce postaví. Zavrávorá a chytí se vetché zdi paláce. Červená omítka mu zůstane za nehty. Vše pomine s absolutní spravedlností, uvědomí si při pohledu na své zaprášené ruce a na všechny ty stěny bez střech dole pod sebou, které se už stovky let odevzdaně drolí, jak vysušené pláty bílého marcipánu.

V.

   Richard pomalu schází dolů dávno neexistujícími uličkami, prochází dveřmi, už navždy otevřenými, hledí do oken bez okenic, prolézá dírami. Snaží se neuklouznout na sypajícím se kamení. Občas nějaký zvedne, aby zauvažoval, zda si ho má odnést a přitom nemůže přestat myslet na tu královskou vznešenost, úctu, obdiv a zároveň absolutní moc nad životy druhých, kterou zažil na vrcholu hory a která v něm stále zůstává. Jsem špatný člověk? Nebo jsem prostě člověk jako každý jiný? Podlehl bych tomu pocitu, který chutná všem na světě stejně? Pocitu nekonečné moci. Richard si se slzami v očích zvolí tu druhou variantu. Jsem člověk jako každý jiný, i když jsem byl možná někdy králem. Z mé pýchy mi zbyly jen slzy marnosti, tak jako ze slavného města tu jsou už jen holé zdi.

VI.

   Richard už vzdal, že by v troskách domů mohl najít předmět vytvořený člověkem. V kapse si odnáší tři oblázky a pomalu klesá zpět k autu. Beztak už na něho čekají. Pak ale zahlédne malou prohlubeň ve skále, kus bokem od hlavní cesty pro turisty. Bělají se tam zvláštní kulaté předměty. Vyškrábe se k ní po svahu a ztuhne překvapením.
Do jemného písku v malém výklenku  kdosi zasázel kulaté keramické reliéfy velké asi jako dětská dlaň. Hoví si tam jeden vedle druhého, je jich tu snad dvacet. Richard bere jeden do ruky, rozezná na něm sedícího Buddhu. Na jiném zas Šivu, vedle z prachu sotva vyčuhuje další. Višna! Užaslý bere do ruky jednu placku po druhé a poznává na nich různá božstva a bytosti buddhismu. Z druhé strany je vždy otisk palce toho, kdo hlínu vtlačil do formy. 
"To je blbost," řekne nahlas Richard. Nevěří, že by ty reliéfy mohly být staré sedum set let a někdo je tu jen tak zasázel do písku jak trpaslíky na zahrádku. Ale kdo by sem nosil takově předměty? A proč právě sem? Jeho prsty se zaboří hlouběji a vyloví další a další kusy. A další! To, že jsou takhle hluboko by odpovídalo tomu, že jsou z té doby, uvažuje Richard. 
"Co kdybych zalovil i tady." Mluví sám k sobě. "Jestli bude jedna i tady, kde je stěna neporušená," Richardovi prsty se noří do ztvrdlého písku o velký kus dál, než leží všechny sošky.
"Tak v tom případě by to znamenalo..." Richard nedořekne. Jeho ruka, která je skoro po zápěstí zanořená do stěny, cosi nahmatala. Velký kus ztuhlého písku se oddrolí, když Richard ruku vytáhne. Drží v dlani oválný předmět. Na něm je sotva znatelná Bohyně Kálí s nespočtem rozpažených rukou. Je skoro k nepoznání, jak ji stoletý čas pomiloval téměř k zániku.

VII.

   Richard se rozhodl, že na večeři zajde sám. Nějak mu není do řeci po tom zvláštním odpoledni, které zažil v ruinách Caparangu. V nedaleké vesnici s potěšením našel tibetskou restauraci stejného jména - Caparang. Dnes jinde večeřet ani nemůže, pousměje se, usedne jako jediný host ke stolu a objedná si pivo Lhasa. Majitel, sympatický vrásčitý Tibeťan, který navíc umí celkem slušně anglicky, což je tady malý zázrak, se úslužně ukloní a odejde do kuchyně. Richard si před sebe rozloží své tři dnešní trofeje - zaprášené reliéfy Buddhy, Šivy a Bohyně Kálí. Tibeťan vedle nich postaví pivo a zkoumavě se na placky zadívá. Pak vezme jednu do ruky a uznale pokývá hlavou.
"Nádhera," řekne. "Odkud je máš?" 
Richard o svém podivném královském zážitku zatím nikomu neřekl. A svým cestovatelským kolegům to ani říkat nehodlá. Ale někomu by se rád svěřil a tento muž je mu sympatický. 
    Když Richard skončil své vyprávění, tibetský muž dlouho nic neříkal. Celou dobu se ani jednou neusmál, což Richarda překvapilo, protože měl pocit, že vypráví spíše zábavnou historku. Muž tu stále nehnutě sedí a upřeně se na Richarda dívá. Pak mlčky vstane a donese ještě jedno pivo Lhasa. 
"Když mi dáš jeden z těch medailonů, pohostím tě jako krále."
Richard se pousměje a částečně z vděčnosti, že ten muž tak trpělivě poslouchal, ale taky trochu z lehkého pocitu viny, že si přivlastnil vzácnou památku, věnuje muži medailon s Buddhou. Oba se usmějí a muž zajde do kuchyně.

VIII.

    Muž nanosil Richardovi tolik jídla, že by to stačilo pro krále i jeho družinu. Richard prosil, ať už nic nenosí, ale muž se nedal zastavit. Přinášel se svojí dcerou další a další jídlo, pivo i kořalku. Richard opilý a přejedený jako nikdy v životě odcházel až pozdě v noci.
Oba mu mávali, muž se klaněl až k zemi, jakoby vyprovázel samotného krále, dokud se Richard neodpotácel do průzračné tibetské noci.
"Co to, prosím tě bylo?" Zeptala se dcera otce, když sklízeli ze stolu tu horu nádobí.
"Ten muž mi řekl, že byl králem v Caparangu, tak jsem ho pohostil jako krále. Dal mi za to tohle." Ukázal dceři hliněný medailon s Buddhou. 
"Podle legendy si směl v Caparangu vytlačit takový medailon  do hlíny každý odsouzenec na smrt."
"Otče, ty jsi blázen." Prohlásila dcera.
Muž jemně přejel prsty po osvíceném Gautama Buddhovi a řekl tiše, spíše jen tak pro sebe.
"Kdyby ten poutník jenom tušil, že to on byl ten popravený muž a ne král, dávno tomu, v královském městě Caparang."
A odnesl mísu se zbytkem rýže do kuchyně. Pak odešel do jediné obytné místnosti, kde s dcerou bydleli. Otevřel malou vyřezávanou skřínku a z kapsy vyndal hliněný reliéf Buddhy, který dostal a položil ho ke třem podobným medailónům z královského města Caparang.
Chvíli se na ně díval a pak tiše zašeptal.
"I once was a king and this was my kingdom." 
Zavřel skříňku a zhasl lampu nad stolem. Je čas jít spát.

...

(C) Jan Budař

Tolik hráčů vsadilo nejvyšší sumy.

Tolik dívek rezignovalo na ošklivost.

Tolik prachu usedlo na zlaté sochy.

Tolik smíchu bylo tichými slzami.

Tolik iluzí se nevešlo do lidské důležitosti.

Tolik ryb bylo zvaných "velké". 

Tolik slz bylo jen jako a přece pravých.

Tolik slávy se neslo ovzduším

až dětská bázeň sedla na duši.

...

So many players have bet the highest amounts.

So many girls have resigned to ugliness.

So much dust have settled on gold statues.

So many smiles were full of tears.

So many illusions haven't fit the human importance.

So many fishes were called "big".

So much tears were just fake and yet true.

So much glory was in the air

until the child fear has filled the soul.

Dát si kávu na Islandu! 

Jak úžasné, když má člověk svobodu pohybu. Svobodu projevu. Svobodu... 

Kolik svobody skutečně máme a kolik jí nemáme, aniž tušíme, že ji nemáme?

Je fascinující, jak jsou lidé v různých koutech světa jiní.

Tady jsou takoví větší. Možná je to krví Vikingů. 

Tma je v noci až ve 12 i když na horizontu je stále nachová barva vpitá do nízkých mraků. 

21.6. Je světlo celou noc. 

Je tolik míst na zeměkouli, které jsou důkazem fascinujícího vědomí naší nádherné Matky Země.

Těším se, až se vnořím do horkých Islandských pramenů a budu tichý, abych neprobudil sopku. 

Svojí jemností ho dojímala. Stála u topení a čelem se opírala o rám okna. Její levá noha jí nalakovanými nehty hladila bledé lýtko. Měla kalhotky s krajkou a jinak nic. Ta drobná krajka mu připomněla hrušeň v prosinci. Černé kroutící se větvičky vykrajovaly s nekonečnou fantazií svou milostnou poezii do husté mlhy. V topení se převalila vlažná voda, Marie zhasla světlo, sundala si kalhotky a lehla si do postele.

...

He was touched by her gentleness. She was standing by the heating and was leaning against the window frame. She was caressing her pale calf with her painted nails on her left leg. She had panties with lace and nothing else. That tiny lace was reminding him a pear tree in the midle of December. With endless fantasy the black twisting branches were cutting out their love poetry into a thick mist. Lukewarm water rolled in the heater, Marie turned off the light, took off her panties and laid down into bed.

Dnes je ten den, kdy se stanu starším. Proč zrovna dnes, to Edvard netušil, jen věděl, že když vydechl, stalo se to. Definitivně pochopil, že se stal jiným druhem. Jiným než ti, co kolem něho právě teď prochází a nevnímají ho, protože se stal neviditelným, starším mužem, který už ví, že smrt je krásná bytost, je vzkříšení, je věčnost, je nesmrtelnost, je okamžik, je přítomnost, je změna, je sexualita, je dotek, je žárlivost, je strach, je závislost, je AIDS, je smrt, je krásná bytost...

...

Today is the day when I'll get older. Why today, Edward had no idea, he just knew that it happened when he exhaled. He definitely understood that he became a different species. He is different now than those who are now passing by. They are not perceiving him because he is invisible, an older man who already knows that death is a beautiful being, resurrection, eternity, immortality, a moment, presence, a change, sexuality, the touch, jealous, fear, addiction, AIDS, death, beautiful being ...

Mikuláš - převlečený tlustý herec říká malovaným hlasem: "Zlobil jsi, Otmárku?"

Čtyřletý Otmárek mlčí.
Mikuláš v červené sutaně s křížem na prsou důležitě zalistuje mastným sešitem. Vžívá se do role vlídného inkvizitora.
"Já tu mám v knize hříchů, že maminku štípeš, koušeš a prý jsi vzal tetě Lídě parfém, je to pravda?"
To matka před začátkem nadílky napráskala na synka, s čím si sama neví rady. Čtyřletý klučík zarytě mlčí, bojí se podívat do té vatou polepené tváře. Čert - převlečená herečka, zachrastí řetězem. Radim, který to dělal loni, se ožral tak, že ho před děcka nepustili. Anděl - rekvizitářka, rutinně zacinká zvonečkem, asi tím představuje dobro, které vždy zvítězí. Chlapeček to zmateně pozoruje, Otmarova maminka čekající pod podiem neví, jestli je dojatá nebo spíš nespokojená se synkovým výkonem. Usrkne si bílého vína.
A chlapeček vytrvale mlčí, snaží se neplakat.
Mikuláš dál sumíruje dětské hříchy.
"Taky se prý bojíš jen policistů a nejradši bys byl, kdyby čerti odnesli policajty do pekla a už tam s nima zůstali, je to pravda?"
Jak může ten divný člověk s křížem vědět tajemství, které jsem svěřil jen mamince, přemýšlí chlapeček. Slzy se mu hrnou do očí. Vůbec neví, co si o tom všem myslet. Navíc do teď považoval ten nápad, jak se zbavit čertů i policajtů zároveň, za geniální, Mikuláš si to zdá se nemyslí a navíc je to tedy hřích, což je něco tak strašného, že chlapeček ani neví, co si pod tím slovem představit. Publikum se směje a malý Otmárek se marně snaží chápat, čemu.
"Ale taky tu mám napsáno, že jsi hodný a milý chlapec a že máš rád dinosaury a mamince pomáháš v kuchyni."
Publikum se povzbudivě zasměje, chlapečka to ještě víc znejistí.
"Tak řekneš nám aspoň nějakou básničku?"
Otmárek se dívá do země, krčí rameny, matka šeptem napovidá.
"Měla babka..."
"Ty nechceš balíček?" Řekne významně Mikuláš skrz fousy. Anděl ukáže chlapečkovi sladkosti v celofánovém pytlíku, čert zachrastí řetězem. A to neměl dělat. Kluk propukne v pláč. Zoufalé slzy plné zmatku a nepochopení kapou na prkna, co znamenají svět. Publikum rozněžněle vydechne. Děti jsou přece tak roztomilé. Matka vyjde na podium, převezme s omluvným úsměvem chlapcovu odměnu za dobré chování, kluk se k mámě přisaje a ta ho opatrně snese s podia.
"Je čas na malou pauzu." Řekne Mikuláš a tiše si uprdne. To ta tortilla s fazolema. Snad to vyvane, než přijde další dítě.
A dívčí sbor sladce zazpívá "Narodil se Kristus Pán".

Kandované hrušky, jak naložené vzpomínky odpočívaly v krabicích.

Ty krabice více než důležitě bránily se lepkavému prachu.

I pachům dávných teplých sluncí, co tančívaly v pokojích vášnivých milenců spoutaných dětským proviněním.

"Není! Vina není!!!" Křičely stěny ozdobené portréty dokonalých žen. Kdysi nadržených.

A vykoupení všech hříchů světa leželo tiše na ručníku pod vanou.

"Vstanou! Oni vstanou!" Švitořili skřivani přes slzy, když po tisící už spatřili spojení Muže a Ženy.
Bohyně a Boha.

Svobodný směšný muž
Text: Vladimír Morávek a Jan Budař

Jsem trochu směšný muž
Chci líbat nejtajnější
Tvoje místa
Jsem trochu směšný muž
Chci aby sis byla vždycky jistá.

Že kytka rozkvete i ta co nezalíváš
Že mě máš jistého, I když se neusmíváš
Že naše bolesti, nejsou naše vina
Ani má samota celý dny nehostinná

Jsem trochu směšný muž
Chci tančit odhodlaně
I tam kde padám
Jsem trochu směšný muž
Předstírám hravě, že lásku zvládám.

Všechno co nalézám v tu chvíli stejnou ztrácím
I ve svých odchodech se stále k tobě vracím
Všechno co miluji mě někdy někde čeká
tebou vyprahlou chci horkým deštěm vtékat

Jsem trochu směšný muž
A to i z v nejtajnějších
koutech duše
Jsem trochu směšný muž
A nemusí mi to vždy slušet

Už vím, že nestihnu, co jsem si kdy přál
Už vím, že nezemřu aniž bych nemiloval.
Už vím, že můžu být kdykoliv zesměšněný
Už vím, že můžu stát hrdě i opuštěný

Jsem trochu směšný muž
lhát nebaví mě už o tom kdo jsem
Jsem trochu směšný muž
Sám sobě mizím před nosem...

Jsem trochu směšný muž

Až chytím sám sebe do pasti

Uvěřím, že není cesty zpátky

Uvíznu v nejhlubší propasti

Sám na sebe budu krátký

.

Až budu se jako chlapec bát
Že nevím, koho mám milovat
Prosím jenom mi připomeň
Vždyť víš, všechno smysl má

.

Až vyděsí mě, že jednou nebudu
Ztracený v bludišti iluzí
Budu zas žalovat osudu
Že za všecho můžou ti druzí

.

Až budu se jako muž bát
Jako před tím už tolikrát
Prosím jenom mi připomeň
Vždyť víš, všechno smysl má

.

Až přijmu všechna má selhání
Nadechnu život z plných plic
Pochopím, že smrt mě navždy dohání
Ale bez ní, že nezažil bych nic

.

Až budu se jako stařec bát
Odmítnu všeho se vzdát
Prosím jenom mi připomeň
Vždyť víš, všechno smysl má

...

"Nemůžeš se pořád jenom bát," řekla Inge a přešla ulici. Její kufr narvaný volnočasovými předměty hrkal po asfaltu.  Dnes letí na dovolenou na Island a dost se těší. 

Víra

...

Při pohledu na tři sympatické ukrajinské dělníky, kteří si dávali po práci či před prací čaj, přemýšlím o volnosti, rovnosti a bratrství. Vůči komu všemu je možné mít předstudky? Vůči ženám, mužům, sexualitě, psům, kočkám, masu, vegetariánům, sladkostem, slovákům, čechům, němcům, homosexuálům, hererosexuálům, prezidentům - notorikům, těm, co mají facebook, vůči těm, co ho nemají, vůči těm, co byli nevěrní, i vůči těm, co nebyli. Vůči bohatým i chudým, chytrým i hloupým. Zdá se, že je možné mít předsudky vůči čemukoliv. Zajímavé na tom je, že často ani nevíme, že je máme, protože se jeví jako naše běžná realita. Tolik malé zamyšlení v dešti, co mě kurva začíná pěkně srát. Že bych proti němu něco měl?

Jsem nekonečně dlouhý seznam

planých řečí.

Skrz haldy doměnek se neznám.

Vzteky ječím!

Bagr drncá na Karlův most! Realita nečekaná. Velké vody hlučný host Dlažba uplakaná. 2.6.2013 - 23:33

Navždy si nosíme v sobě, co nikdo jiný nevidí? Kolik myšlenek, obtisknutých do světa před i za naším zrakem, zůstane navždy jen pro nás? Kolik nevyslovených zvuků? Kolik zastíněných výkřiků slasti? Kolik zbytečných obav? Navždy si myslíme, že my jsme ti věční?

Když člověk ocitne se v tichu, kde i dávné lži o mýtech spasitelů vyjeví svůj dobrý úmysl.

Když utichnou i ohlušující slova, co ještě nestihly opustit myšlenky.

Když objeví se slzy, o nichž neměl tušení ani sám Bůh pláče.

Tehdy se objeví průrva velká jako propast v samotném středu srdce.

Tehdy utichne i největší strach.

Tehdy vše vlídně obejme jednota, která postrádá pýchu.

Hřímá: Sex je hřích. Sex je hřích. Sex je hřích. Pak si v zákulisí sundá červenou kutnu a pohladí chlapce po vláskách. "Že ty máš hříšné myšlenky, chlapče?" "Mám, pane faráři." "Jaké, ty jeden uličníku?" Vlídně se usměje pan kněz. "Proč je k šestému smrtelnému hříchu - NESESMILNÍŠ, připojena věta: Nepožádáš manželky bližního svého. Proč tam není také: nepožádáš manžela bližní své?" Farář se hluboce zamyslí, ale už ví, že bude lhát. "No, to se tím přece myslí také, chlapče. To je vlastně totéž." "Myslíte? Mě to nepřijde jako totéž. Není to tím, že bibli psali muži?" "Bibli psali muži?" Zeptá se kněz přesladce. Patrně hraje o čas. "A ne snad?" Řekne suše chlapec. "Bůh je velký a tvé hříšné myšlenky ti odpustí. Pro jistotu tě potrestám, chlapče, abys věděl, co je spravné a kdo má pravdu, můj milý. "Tak jo," řekne hoch a sám před sebou zatají, že je vzrušený.

Eman Beznoska a Dušan Ticháček. Jeden je zelinář a druhý pošťák. Eman si myslí, že mu žádná žena neodolá. Dušan mu jeho jistotu občas tiše závidí. Je rok 88 a kdo nemá plísňové rifle, nežije.

Prý roztál velký kus ledovce na severním pólu a dlouhé zimy už teď v našich krajích budou pořád. A po nich rovnou léto. Podnebí se mění a Matka Země zraje. Jak je možné, že všichni dýcháme stejný vzduch, pijeme tutéž vodu, jsme zrození ze stejných prapředků a přesto jsme ztratili schopnost komunikovat se zvířaty, rostlinami i vlastní Matkou Zemí. Snad i sami se sebou, když jeden má samopal a druhý ne. Jaká škoda! Ale zase máme auta na naftu a v nich GPS a nejnověší album Coldplay a knihu o tom, že je možné mluvit s Bohem. 

Všichni jsme zažili pocit štěstí. Ten návykový moment, co je vždy příliš krátký. Těch pár vteřin, kdy všechno je dokonalé tak, jak to je. A všichni si přejeme být v tom krásném, šťastném míru uvnitř i vně vlastní mysli, stále znova a znova. Nikdy nás to neomrzí, nikdy se to nepřejí. Je to jak záchvat smíchu, kdy prosíme, už dost! Aby nám v zápětí tajně proběhlo hlavou: Takto by bylo dobré umřít.

Muž, co napsal píseň o tom, že bychom všichni měli věřit ve vlastní jedinečnost. Teď pracuje na tom, aby ji slyšel celý svět. Prý mu ji diktoval sám Bůh. Zatím žije na ulici a kdo jde okolo, tomu ji zpívá. Takovým plachým, opatrným a okouzlujícím způsobem. Jmenuje se Philly Phil. Dal jsem mu deset dolarů, to abychom oba víc věřili v naši neopakovatelnou jedinečnost. 

"Ahoj," řekl ten muž. Sára vydechla. "Ahoj." "Já jsem tě tu viděl už minulej tejden. Taky takhle ráno, ale to jsem byl támhle." Ukáže na malou dunu opodál. Racci jim proletí nad hlavou, mysleli si, že muž hodil další potravu, jak tak mávnul paží, ale to se spletli. Sára přemýšlí, jak asi vypadá, nejspíš dost zpoceně, udýchaně a rudě. Nepočítala s tím, že při svém ranním běhu bude konverzovat s mužem. Navíc tak sympatickým. "Aha," vypadne z ní. Chlapeček se přestal rýpat v písku a přišel si Sáru taky prohlédnout. Teď na ni upřeně kouká a nesměje se. "To je Jean, synek." "Ahoj, Jeane." Synek mlčí. "Neumíš pozdravit?" "Ahoj,"řekne tiše Jean a schová se za tátu. "Já tě nechci zdržovat, jen jsem si říkal, že tě pozdravím, když jsem tě tak viděl zase sportovat. Nezdržuju tě?" "Vůbec," zalže Sára a ví, že už do osmi nestihne nakoupit a nachystat snídani, jak slíbila manželovi, ale takové se někdy stane jiskření ve vzduchu. Až se díky němu mění plány.

Lady Gaga má koncert v Las Vegas. Tisíce lidí se přišlo podívat. Mezi nimi se těší i matka s dcerou. Obě vypadají stejně, matka díky tomu, že má ve svém malém kulatém obličeji 53 000 $ botoxu, dcera proto, že vypadá o deset let starší - 5620 $ botoxu. A nejspíš jsou obě přesvědčené, že o jejich nekonečném hladu po mládí nemá nikdo tušení. O dvě řady níž se stejně intenzivně těší Mary - čínsko, korejsko, indiánská maminka. Vedle ní dcerka- deset let. Obě s tenkými blýlemi a nedočkavým výrazem. Mary prakticky neustále drží foťák v režimu REC před obličejem, co kdyby to už začalo. Dceruška se dost nudí, chtěla by se aspoň fotit. Čas od času maminku přemluví a obě se fotí. Mary si vždy sundá brýle. Je přesvědčená, že je bez nich hezčí. Do řady za nimi se sunou dvě dívky a chlapec. Dívky mají každá kolem 120 kilogramů. Chlapec o dvacet míň. V dlaních svírají cosi červeného v kelímku. Něco mezi limonádou, ledovou tříští a gelem. Jedna z dívek se sune do řady tak, že polije svou otylou kamarádku a lepit to bude ještě další tři hodiny. Přicházejí tři hubení homosexuálové. Prostřední - nejhubenější si vzal tílko, to aby vyniklo tetování na rameni.

"Promiň, že píšu až teď, jsem na lady gaga...:)" píše čerstvému milenci. 

"Přijeď za mnou. V kolik bys moh?" přichází okamžitě odpověď. 

"Až tak kolem 2-3." Odepíše chlapec a rozhlédne se po tisícihlavém davu. 

Jeho kamarád vedle hlasitě zahvízdá. Už je to kurva dlouhý! Měla začít v devět!

Sedí nás tu tisíce - tešících se chlapečků a holčiček. Jednomu z nás ta milá paní, co si říká Gaga během koncertu zavolá a řekne mu, že je superstar. Nakonec tím šťastným bude malý Nathan. Ještě to neví. Se svou maminkou z Oregonu si kupuje mirindu. Maminka se rozvádí, zjistila, že je lesba.

Všichni tolik toužíme být šťastní.

Jako velcí hráči, co jim patří všechny V.I.P. zóny světa.

Jako malé děti, kterým někdo řekne, že jsou jedinečné super hvězdy.

Protože, je něco víc?

Mary přestalo bavit pořád natáčet ten černý hadr, co kryje podium.

V okamžiku, kdy přestala točit, show začala.

Gaga is in the building! 

V dávných dobách, kdy slunce bylo ještě mladé, v zemi zvané Egypt, narodil se chlapec. Radostný a dokonalý jako písek v poušti. Nebyl ničím vyjímečný, neměl žádný zvláštní talent, nenarodil se, aby změnil svět, vedl války, dobýval nové světy, nebo se učil cizím zvláštním jazykům. Narodil se, aby se stal otrokem. Dostal jméno Safir. Když se člověk narodí jako otrok, málokdy ho napadne, že by mohl být někým jiným. To je osud otroků. Věří okolnostem svého spoutaného života. Ale Safirovi, aniž to tušil, měl být dopřán zázrak. Silný jako pouštní bouře a stejně tak nečekaný. Zázrak, který roztřásá osudy jako by to byly jen hravé sny právě narozených dětí.

Je to velmi podivný osud, být otrokem. Musíte dělat, co vám kdo řekne, mlčet, když chcete mluvit a mluvit, když chcete řvát. A především musíte poslouchat. Oddaně, pokorně a poslušně. Jinak vás svléknou do naha, zbičují, nechají hladovět nebo zabijí. tak snadno jako se dojí kráva.

Kazdý otrok má nejvyššího pána, kterého často celý život ani nezahlédne. Safir, chlapec s mahagonovou pletí, měl ovšem svého pána potkat. Měl pocítit pot na jeho kůži, dotknout se vlasů na jeho šíji, zažít dotek jeho dlaní, ochutnat jeho dech.

Už nemohla. Zastavila se a hýkavě dýchala. To mám z toho, že vždycky chci být nejlepší, napadlo jí. Už jako malá - vybíjená, hod granátem, vyšívání, šplh na tyči. Ve všem. Snad jenom matematika jí byla jedno, tam pochopila, že jiní se narodili, aby tomu rozuměli. Pot jí stékal po krku, až na zadek. To má ráda. Má pocit, že tomu dala všechno. Ať už je to běh, vaření nebo milování. Když si zrovna marně snažila vzpomenout, kdy se při milování naposledy zpotila, všimla si, že se na ni upřeně dívá muž. Kolem něho se motal clapeček v tričku s nápisem New York. Muž krmil racky, ale teď přestal. Zíral na Sáru a bylo mu to evidentně jedno. Očima neuhnul ani po obligátních dvou vteřinách, kdy se dva dospělí jedinci mají přestat dívat jeden druhému do očí. Usmál se. Sára se taky usmála. Zjistila, že dnes poprvé. Usmála se o to víc.

Antonio je rybář. Kdysi chtěl být milionářem, ale to mu bylo pět let. Myslel si, že milionář je povolání, jako každé jiné. Pak mu ovšem starší kamarád José vysvětlil, že milionář není povolání, milionář už se milionářem narodí a když má děti, tak jsou to zas milionáři, i kdyby jich měl třeba deset jako strýc Ramon. Antoniovi to bylo líto, tak rád by byl, kdyby jeho tatínek byl alespoň takový menší stotisíckař. Ale nebyl. Byl to spíš mínusový typ, co věřil tomu, že peníze kazí charakter. Nejspíš tomu věřil proto, že byl z jedné desetiny indián.  A tak se stal Antonio rybářem jako jeho otec, děd a praděd. A tak jako oni, nikdy nepochopil, proč lidi nejsou schopní vymyslet nic lepšího, než kapitalismus, když ryby nic takového nemají. Vždycky když si představil, kolik neobjevených bytostí se skrývá v moři, pomyslel si, že se měl stát spíš badatelem. Slunce zapadlo a Antonio se vypravil domů za svými třemi manželkami a jejich dvěma milenci. 

V zahraničí může občan České republiky volit pouze s voličským průkazem, což bude asi kus tvrdého papíru přehnutý na půl se jménem a adresou. Fotku tam nejspíš nedávají, už takhle to je drahý. Průkaz občanovi vydají v místě bydliště oproti platnému dokladu. Ovšem jen od určitého data. Pokud odcestuje před tímto datem, volit nemá jak. A to i přesto, že disponuje cestovním dokladem. Kolik chytrých pravidel si člověk ještě vymyslí, aby vše pěkně fungovalo, jak má. A jak to má vlastně fungovat, když je tolik názorů na věc. A to jsem tu urnu ještě zvednul, když jsem se s ní smutný fotil. A to se prý nesmí! Asi aby se ty hlasy v ní nepomíchaly.

Neustále svou mysl držet v přítomném okamžiku je tak těžké. Proč, když je přítomnost tak přirozená, není pro mysl stejně přirozené se v ní nacházet? Proč k tomu naopak člověk musí znovu a znovu vyvíjet usilí, aby se tam ocitnul. Anebo nemusí? Stačí nevšímat si myšlenek a nechat je, ať se sami vyčerpají a odplynou? A je jedno, jak dlouho to potrvá? Když čas je elastický a relativní. Nejhorší výlety mysli jsou ty, které tvoří strach ze změny

Kdo se bojí změny, je ztracen, říká muž s turetovým syndromem - Pavel.

Turetův syndrom spočívá mimo jiné v tom, že musíte říct sprosté slovo i když víte, že se to rozhodně na recepci chorvatského velvyslance nehodí! Ale co s tím, kurva, piča, hovno!!!

Tisíce bublin se otřelo o jeho tělo, když se vnořil do oceánu. Viděl je dovádět kolem svých spánků. Napadlo ho, že se třepotají tak radostně, protože na chvíli uvěřily, že jsou vzdušnými perlami na cestě k nirváně a docela zapoměly, že jen pár okamžiků jsou vězněné v nekonečných tunách slané vody a už v příští vteřině jejich krátká existence skončí nádechem, co jim vezme život. Zabral ploutvemi, aby klesnul hlouběji ke dnu, které v těchto místech bylo jen několik metrů pod ním. Viděl ryby všech barev. Malé, větší, tenké, tlustší. Ty hodně barevné mu připomínaly ploché, němé papoušky. Usmál se na jednu z nich, proplula kolem něj zcela bez zájmu. Pomyslel na to, co slyšel dnes ráno v rádiu. Prý nejinteligentnější na planetě jsou rostliny, pak zvířata a pak až lidi. Hned na to uviděl, vlevo asi šest metrů od sebe, obrovskou želvu velkou jako člověk. Plula jeho směrem.

Všichni si přejeme být milovaní. Pořád a nejlíp všude. Od narození. A nejlíp všemi. To by se nám tak líbilo! Dotyk je příjemný, když nám ho dává milovaná a k tomu i milující osoba. Nás milující! Jaká krása! Ale když potom s milovanou osobou navážeme pouto zvané vztah, dotyky jiných osob můžou být problém. Přes šaty to ještě relativně možné je, ale kůže už je často za hranicí. I když taky jak kde. Na tváři se to dá ještě akceptovat, společensky i vnitrovztahově, ale takové uši, lýtka, chodidla, břicho, klín, vlasy, to už bývají diskutované partie. Zvlašť když se jich dotýká jazyk, rty, nebo nos. A přitom dotyk je tak příjemný. Od narození do smrti. Proč jen tak moc toužíme věřit, že člověk má být milovaný a dotýkaný jediným člověkem. Dotyky ostatních jsou zakázané. A to už ani moc nevíme, kdo a proč je vlastně zakázal. Že by Ježíš?

Oknem k němu proudila vůně čerstvých rohlíků. Ležel v posteli a čekal, až zazvoní budík. Dal si ho na půl desátou, vyjímečně. Ale stejně nespal. Bylo teprve půl osmé. V domě bylo ticho a v jeho hlavě taky. Vyjímečně. Zdál se mu sen, ve kterém pořád dokola běhal jako malé dítě po nějakém betonovém plácku. Byl tam jediný panelák, vyšší, než jakýkoliv panelák, který do té doby kdy viděl. Měl snad třicet pater. Na jeho střeše stála krásná žena a volala na něj: Skoč! Ta hloupá, myslel si v tom snu, jak můžu já skočit, když jsem na zemi. To ty můžeš skočit. Jak si to pomyslel, žena se odrazila a skočila. Letěla jako postřelená víla, vlasy se jí zmateně motaly kolem hlavy, šaty už neměla, byla docela nahá. Zvláštní, napadlo ho v tom snu. Ta žena to nemůže přežít. A pak se probudil.

Pan Řípek má podivnou zálibu. Vždy sudou středu venčí jezevčíka sousedky Eriky, milé a udržované důchodkyně. Pes se jmenuje Horymír, ale pan Řípek mu tvrdohlavě řiká Horale. Se psem se vždy prochází dvě hodiny ve Stromovce a tam navazuje konverzace s osamělými ženami, které venčí své pejsky. Jeho oblíbenou zábavou je hledat na internetu různé zajímavosti o všech možných psích rasách a pak jimi oslňovat vybrané ženy. Takto se pan Řípek překvapivě snadno seznamuje. Většinou ještě tvrdí, že pracuje pro výzkumný ústav mikromolekulární biologie se zaměřením na vnitřní rovnováhu mořských savců, ale hovor se stejně vždycky trochu zbytečně stočí k psům. Ale o pejsky tu přece nejde!

Sometimes you feel like a rock star. It can lasts for minutes. And it is highly addictive.

Odpuštění - Proč dokola trestáme se / Víckrát než jednou. / Vždyť všichni chystáme se / Jednou kotvy zvednout / ... Kotvy jako fotky z mládí / Rozpustí se v hlíně / Kéž nás hlína navždy hladí / Uleví naší vině / ... Půjdu zítra ke zpovědi / Uplatím papeže / Ať dá mi chytré odpovědi / Svatě ať mi nařeže / ... Vysvětlí mi, co je vina / A proč se víckrát trestat / Proč je třeba ruce spínat / A kdy s tím můžu přestat / ... I Papež, co se z hříchu zrodil / Rozpustí se v hlíně / Kéž mě láska osvobodí / Uleví mojí vině / Uleví mojí vině / Uleví mojí vině / ...

Sára, i když byla neděle, běžela po pláži. Rytmicky a zarputile, s Michaelem Jacksonem v uších. O víkendech běhá jen vyjímečně. Když si potřebuje vyčistit hlavu, nebo když jí Rick něčím nasere. V poslední době běhá skoro každý víkend. Oceán se bez zájmu a stoicky napřahoval po jejích žlutočervených teniskách, od kterých zuřivě odstřeloval písek, ale spíš než písek, zuřila Sára a běh nepomáhal. Racci se vysmívali jejímu tězkopádnému poklusu, vždy když klouzavě přeletěli nad její hlavou. Jakoby četli její myšlenky. Přemýšlela nad tím, proč lidská mysl pořád znovu není spokojená s tím, co má. Pak racek v letu chytil kus borůvkového muffinu, co mu hodil mladý tatínek, kterého Sára mine asi za tři minuty. Tatínkovi se bude Sára zdát doslova zázračná.

Na světě nejsou dva stejní lidé. Dvě stejné ženy, dva stejní muži. Dva stejné roky, dvě stejné večeře. Dva stejné paprsky světla, dvě stejné reality, dva stejné big bandy, dva stejné sny. Přesto si tak často přejeme zůstat stejní.

Zeměkoule se otáčí a rok se uděje. Jak pochybnosti, co víří myslí. Jak myšlenky, co neukotvíš. Slunce se otáčí a hvězdy v dálce prý taky. I vítr, co viděl vše a zbyly po něm čáry na nebi se rád točí jak zamilovaný racek. Jak nekonečně tvrdohlavě myslíme si, že dnes jsme stejní jako včera. I přesto, že oceán nám trpělivě zpívá pořád dokola - vše je pouhá chvíle, co smyje i tu nejkrásnější věčnost.

Nocí jede autobus. Veze posledního cestujícího - filosofa Pavla. Kde má původ zlo, přemýšlí Pavel a sleduje světla za okny. Byty v nichž bydlí muži a děti a všichni dychtí po lásce. Okna mlžně poblikávají a parapety hostí zmoklé květináče. Přistoupí dvě letušky ve středním věku v modré uniformě. Povídají si hrozně rychle holadsky, občas se rozesmějí jak dva krásní pelikáni. Pavel si je prohlíží a nejde mu nemyslet na sex. Snaží se, ale nejde to. Po zlu se slehly světla za okny...

Klement Gottwald - ten, co popravil jiné muže a ženy z lidu. 

Jak je možné v jednom čase dějin vidět lež a být bezmocný a v jiném pravdu říct a nebýt potrestaný? 

Záleží jen na množství času, který utekl?

Kdy je čas utíkat? 

Organismy všeho druhu mají jedno společné. Jsou schopné přežít nezměrné množství útrap, protichůdných pocitů, návalů štěstí i žalů a zároveň jsou tak křehké. Tak absolutně křehké tváří v tvář minimální změně teploty systému do nějž jsou zabaleny. Stačí pár stupňů a jde o život! Pár stupňů a všechno je jinak.

Ta absolutní přesnost životních podmínek které nám byly darovány je stejně zarážející jako naše schopnost je denodenně považovat za samozřejmost. 

Podivná kombinace pýchy a strachu se přesívá v našich nepochopitelných a navěky nepochopených dokonalých myslích. 

Nezbývá, než věřit tomu, že všechny útrapy, které nám jsou dány se dějí pro naše dobro. 

Jak první racek v přístavu

Jak zima o rok zdržená

Jak vrásky v přímém přenosu

Tak i okamžik, kdy se směješ měl by být vytesán do všech diamantů světa.

V Šatově je sklep, který tu vymaloval Maxmillian Appeltauer. Nadšený a zamilovaný malíř. Na svých malbách pracoval neděli co neděli celých třicet šest let pouze za svitu svic, v zimě v létě na jaře i na podzim. Kapela Eliščin Band v tom sklepě zahrála své písně. Maxmillian poslouchal a cello s trombonem hrálo své dvojhlasy. 

Inspirace a tvorba je jako vzduch. Má mnoho skupenství a jednu životodárnou sílu a stejně vlídnou pomíjivost...

Řekou se přehnala podivná vlna. Racci, už tak zmatení místní chemičkou se vznesli výš, než čekali. Prstruh sebou mrsknul pod molem. Muž a žena rybařící na břehu promluvili poprvé od oběda.

"Zvláštní... Myslel jsem si, že uz jsem všechno viděl." 

A první nebohá ryba toho dne konečně zabrala. V tu chvíli pochopila, že je konec dosud známého vesmíru. Beduina na protějšim břehu napadlo, že Bůh existuje a je žena.

Člověk v určitém časovém bodě dojde ke zjištění, že později narození lidé se začnou jevit jako jiný živočišný druh. Vlasy, oči, pleť, šaty. A vidí, že oni jeho také vnímají jako jiný živočišný druh. Podobně, jako když si šimpanz prohlíží orangutana. Dvě opice, ale přesto všechno jinak. A pak se to někde zlomí a člověk pochopí, že v tom lítáme všichni stejně. Štěstí, radost, smutek, pláč, lež, pravda, bolest, strach, láska, nevěra, víra a jedinečnost každého okamžiku, která se jeví tak všední. Jak se píše na hřbitovech, tam kde jsou duchové - Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy...

Jarmila si pronajala karavan. Žlutý, protože jako malá měla doma žlutý pokojík a v něm takové ty tapety, co člověku nedají spát ani v noci. Rodiče si asi mysleli, že žlutá s oranžovou vlnovkou uklidňuje, nebo co. Zítra vyrazí. Nejspíš to vezme přes Paříž do Madridu. Pokud se někdy vdá, chce tam mít svatbu. Buď tam nebo tam, je jí to jedno. Zatím to vypadá, že pojede sama, i když Igor ještě včera říkal, že s ním může počítat. Ona Igora už trochu zná. Nepojede. Vsadila se s Denisou, která nikdy neviděla La stradu od Felliniho, že Igor do devíti do večera zavolá, že nikam nejede. Nejspíš se vymluví na to, že nemá peníze. Igor nikdy nebude mít peníze. Je to anarchista.

Jarmila se zítra vydá na cestu a už teď ví, že se bude hodně bát.

Ale od toho je cesta cestou, pomyslela si v duchu Jarmila a dotkla se svých kotníků. 

The tree of life. 1000 let prý už žije...

Oldřich a Božena se u něho setkali. Říká se. Ona prala prádlo, on jel okolo. Kolik lidí už k tomu stromu asi přistoupilo? Kdyby každý den deset, tak by to mohlo být 3 650 000 lidí. Plus mínus.

Ten strom vypadá jako obrovský mimozemšťan, který kořeny otáčí celou naší zemí a tváří se u toho jako strom.

Taky se u něj setkají Leoš a Petra. Ale ti až v čase budoucím... Jak se ryje do kůry stromů - VLN.

Jsou lidé, kteří věří, že Ježíš byl panic.

Jsou lidé, kteří věří, že Buddha je lepší, než Alláh a naopak.

Jsou i lidé, kteří věří, že Bůh není, čímž mu rafinovaně dávají život.

Jsou i lidé, kteří věří, že mimozemšťani jsou tu s námi. Někteří s nimi i trávili milé chvíle.

A všichni věříme, že jednou umřeme a že naše maminka už není panna a náš tatínek panic.

A pak jsou lidé, kteří věří v zázraky.

Prý je zázrak i to, že nádech vystřídal výdech a přišel další nádech.  

Je zvláštní, že sláva, ať je jakkoliv velká trvá vždycky kratší dobu, než je jeden delší oběd ve Francii. I když udílení oskarů je prý delší.

Text napsal Robert Geisler pro film Protektor. Tohle je jedna z verzí této písně. A dá-li Bůh bude i videoklip. Chystá ho Pavel Šimák.

Sláva je podivně návyková záležitost. Něco jako cigarety nebo marihuana nebo alkohol. Člověk si neumí představit jaké to bude, až ji zažije na vlastní hlavě, pak ji zažije a je to jiný, než si představoval. Pochopitelně. Stejně to funguje s jakoukoliv jinou drogou. Když jsem si dal první pivo v 17 letech ( ano, začal jsem poměrně pozdě a to nejen s alkoholem ) bál jsem se, že to nebudu umět, být opilý. Nějak jsem si myslel, že by na to měl být člověk trochu odborně připraven. Instruován zkušenějšími kamarády, ale jak víme, zkušenost je nepřensná, takže jsem si dal dvě piva ve tři odpoledne, domotal se domů a spal do devíti (večera). S lehkou kocovinou jsem se pak navečeřel, maminka navařila voňavé jídlo, a znova jsem usnul s myšlenkou, že se stávám dospělým a nejsem si jistý, jestli jsem rád.

Se slávou je to jiný, tam se člověk stává bláznem, protože se lidi v jeho přítomnosti často jako blázni chovají. Z pochopitelných důvodů, je hezké být v přítomnosti člověka, který měl hlavu v televizi...

Dnes se mi zdálo, že jsem pořád dokola musel někomu dokazovat, že jsem dost dobrý. Pak už to šlo tak daleko, že jsem dokazoval to, že dobře dokazuju, že jsem dost dobrý. V Avignonu v Provance. V jednom starém domě, co v něm ještě v zimě žil muž, který ještě oslavil vánoce a pak umřel. A s ním i dům. Bude ale nový majitel klíčů a nový majitel dojmů. Na zdech jsou květované tapety a v omítce je slyšet smích z dávných oslav. S omítkou se proměňujeme v čase a prostoru a díky tomu jsme dost dobří...

Jednou se Rosa probudila a rozhodla se, že k obědu budou žebírka. Její muž odjel jako každý den s taxíkem, bude vozit cizí lidi po Madridu a když bude mít náladu, zeptá se sympatických žen, jestli viděli poslední film Pedro Almodovara. Rosa šla na poštu, pak koupila žebírka, pak hořčici a nakonec víno. Růžové, francouzské. Uvařila oběd, ale manžel zavolal, že to domů nestihne, nají se ve městě. Rosa chvilku masturbovala, sex s manželem měla naposledy před měsícem. Pak se zasnila a to neměla dělat. Rozhodla se odejít z domu...

To že jsem v tomto příběhu mohl být polským zedníkem je zázrak. Reálný, nefalšovaný zázrak.

• Lekko rozbudzony
• (polský překlad: Magdalena Budkowska )
  
  Powiedział mi raz drogi guru
  nie wolno ci patrzeć tylko w górę
  na siebie musisz się skierować
  Tam znajdę Boga, bo mi brakuje
  To mi spokojnie za darmo ślubuje
  Poza tym jest też dobrze uwierzyć
  
  I tak gapię się, wybałuszam gały
  Czasem przez te gały filuję
  szczególnie kiedy nie jest mi do śmiechu
  opłacam kursy, czyszczę czakry,
  książek mam już całe akry.
  Nie bronię się w ogóle przed postępem
  
  Jestem rozbudzony i rozumiem związki
  Jestem rozbudzony, już nie mam wątpliwości
  Jestem rozbudzony, wszystko ma sens
  Jestem rozbudzony i mam spokojną myśl
  
  Jezus Chrystus, Budda, uczeni
  Mohamed i wszyscy świadkowie
  Bóg jest, ale wszędzie ktoś inny
  Dżihad, sabat, poczucie winy,
  zniszcz swoje ego, wypuść dżiny.
  Guru krzyczy, Jendo, nie bądź leniwy

Prawdopodobnie nic nie ma, jak się okazuje
Gdy zabiorą, tak mi darują
Regres mnie z tego dopadnie
stanie się, co ma się stać
pomagają nam wszyscy święci
oświecenie teraz nastanie!

Jesteśmy rozbudzeni i rozumiemy związki
Jesteśmy rozbudzeni, już nie ma wątpliwości
Jesteśmy rozbudzeni, wszystko ma sens
Jesteśmy rozbudzeni, mamy spokojną myśl

Tento obraz má na světovém trhu hodnotu 24000,- Euro.
Jmenuje se: "Dětský sen".
Jsem bohatý muž.


--

Je možné, že cikády zurčí tím svým zvláštním zvukem poslední rok svého života? Prý, aby oslavili to, že žijí. Když se dobře zaposloucháte, uslyšíte je za zády, nad hlavami i vedle Morávka s Budařem jejichž stíny věrně kopírují jejich světlo. Ať žije váš zpěv života! 

Lubor si myslel, že všechno jednou pochopí. Tak přece vypadá dospělost, říkal si, když mu bylo devět. V jedenácti poprvé zahlédl ňadro spolužačky Zuzky a napadlo ho, že toto se pochopit nedá. Ten výbuch ve spáncích, žaludku a tříslech. To ňadro nedokázal dostat z hlavy  a to se hodně snažil, protože mu nedávalo spát, jíst, mluvit, snít ani hrát si s kamarády. Dávalo mu jen šílenou touho ho znovu spatřit. Už ho nikdy nepsatřil. Když mu bylo patnáct, dozvěděl se, že tatínek miluje dvě ženy. Tehdy tatínka krutě odsoudil, netušil, že soudí sám sebe ve věku 38 let. Ve dvaceti se poprvé zamiloval, ona byla o dva roky starší a to tehdy hrálo poměrně velkou roli. Na její vůni nikdy nezapomene. A nikdy ji nepochopí. To už pochopil.

Lubor miluje vodu a před měsícem dospěl k závěru, že je vydra... Každý si občas připadáme trochu divný.

Říká se, že stromy nás vnímají v jiném čase, než my je. Je to pochopitelné, protože stromy většinou žijí déle, než lidi. Když kolem stromu projde člověk, strom ho prý vnímá, jako když kolem člověka proletí moucha. Hodně rychlá moucha. Z toho by vyplívalo, že moucha nás vnímá, jako my vnímáme strom - Sošné, pevné, silné a moudré. A jak teprve musí strom vnímat mouchu! Možná Jako zrnko světla na špičce čepele. Kdo vysvětlí mouše, že i človek se někdy plete? Snad strom, ten moudrý a silný rádce...