Nová kniha Jana Budaře – SNÍLEK je plná Jana Budaře. 

Najdete v ní jeho sny, povídky, fejetony, básně, úvahy, reportáže,

ilustrace i fotografie, to vše na kvalitním papíře a v krásné grafické úpravě. 
 
“SNÍLEK je nejosobnější projekt, na jakém jsem dosud pracoval. 
Je to kniha o mně i o tom, jak vnímám svět kolem sebe. 
Je to kniha z mého nitra. 
Je to symfonie mojí duše ve 4 větách a 77 obrazech.
Je to vyznání lásky i doznání strachu. 
Přiznání lží i poznání sebe. 
Jsi jiný…? 

I o tom je moje kniha.“ 
 
(Jan Budař, 26.8.2021 v Praze)

Včera jsem SNÍLKA dočetla a je překrásný! 
Myslím, že se k té náloži lidskosti, zvídavosti, 

přemýšlení, pokory a hravosti budu velmi ráda vracet.

    Jsem v jakémsi mně neznámém městě a cosi pracuji, resp. už budu končit, protože pojedu domů do Prahy. Balím si svoje věci, nacházím kožené rukavice pohozené na zemi.

   Vás bych tu málem nechal! Jsem rád, že jsem si jich všiml. Milada - moje teta přišla taky něco dělat, nemluvím s ní, ani ji nezdravím, naprosto ji ignoruji. Vše mám a během chůze se rozhoduji, zda chci stíhat vlak, který mi jede. Ano. Vyrážím svižně na nádraží, míjím Miladu, ani se na ni nepodívám.

    Jdu městem a najednou je všude zmrzlý sníh. Vidím lyžaře, jak přímo na ulici z vyvýšeného pahorku sjíždí sjezdový oblouk - sjezdovka křižuje cestu. Připadá mi zajímavé, že lyžař musí vždy počkat, až nikdo nejde a nejede žádné auto a pak si teprve může užít svůj oblouk. Sjezdovka je kratičká a tak je to vždy jen jeden. 

    Zahýbám vlevo na zasněženou pláň, jdu rychle, možná vlak nestihnu, ale nijak zvlášť mě to netrápí. Nejsem si jistý, zda jdu dobře. Po pláni před sebou tlačím tátovy lyže z 80 let. Nechápu vlastně, proč je dvěmi lyžařskými hůlkami před sebou šoupu (současně jsem rád za sníh, protože kdybych je nesl, dost bych se nadřel). Pak si říkám, já je tu nechám! Co mám co nosit tátovy lyže! A přisunu je k dalším retro lyžím opřeným o zábradlí. Ulevuje se mi a jsem za to rád. Myslím na tátu, zda bude mít kecy, ale ať si říká, co chce a stará se o sebe. 

    Jde se mi hned líp, zahýbám vpravo do prosluněného lesa (který je rázem celý v krásných podzimních barvách). Běžím, abych stihl vlak. Mám pod kalhotami teplé podvlíkačky a je mi dost teplo, ale klušu neochvějně dál. Najednou přede mnou z díry v zemi vyskočí nádherná laň! 

   Jé! Vydechnu užasle. Křepce běží jen kousek ode mne, vidím ji velmi zřetelně. Je nádherná, tají se mi dech! Pak jí však zčistajasna skočí po krku liška. Je to šok! Jasně vidím, jak do ní zakousla zuby a divoce mrská hlavou ze strany na stranu, doslova z ní rve život. Laň se svíjí bolestí, ale bojuje. Stojím jen asi dva metry od nich (jsem tak blízko!). Ten výjev mě naprosto fascinuje a zároveň bych rád tu krásnou laňku zachránil. Když k nim přijdu blíž, ta liška se mě lekne, přemýšlím. Hned to dělám, stačí dva kroky a liška tuhne, zírá na mne, pouští krk a laň v tu ránu prchá. Liška na mě kouká a ostražitě přede mnou ustupuje. Ráda by pronásledovala svou kořist, ale stojím jí v cestě. Když vidím laňku už dost daleko, jdu dál a hned jak cestu uvolňuji, liška mrštně vybíhá za laní. Úůůů! Ta rychlost! Během pár vteřin dotahuje laní náskok a už je těsně za ní. Lituji, že jsem nepočkal déle. 

    Obě zvířata probíhají celý velký kus lesa, vidím je mezi stromy a v kruhu se opět vrací ke mně! Mírným svahem dolů jim jdu  naproti. A už jsou tu... V loveckém zápalu mě zcela ignorují. Liška se znovu vrhá lani po krku. Au! Ten pohled mě bolí! Musím jednat! Řvu na lišku, vrčím na ni jak zvíře. Je překvapená snad až zaskočená, ale laň pouští. Znovu se na mě dívá, tentokrát už zuří. Není jisté, zda teď nepůjde po mně. Laň je v šoku, stojí a kouká na mě s nadějí v očích. Ustupuji, abych našel nějaký klacek, přitom nespouštím z lišky oči. Na zemi je starý hadr, zvedám ho a jdu proti lišce, která se k mému údivu okamžitě  krčí a kňučí jak týraný pes; vidí, že mám v ruce nástroj. Plácnu ji hadrem přes hřbet, přikrčí se ještě víc, paralyzovaná útokem. Teď už vím, že je laň zachráněná. Ještě dvakrát lišku plácnu, abych si byl jistý, že se síla vrátila ke mně. Netýrám ji, jen ji zaháním a uvolňuji prostor, aby laň byla opět svobodná.

       Jsou vzpomínky, které jsou tak staré, až má člověk strach, jestli náhodou nejsou docela vymyšlené. Ale nejsou, byť je nikdo jiný nemůže dosvědčit. Je to jakýsi hluboký vnitřní pocit, který docela jasný děj drží mnoho let při životě.

 

       Je mi pět let. Už za rok šest! Bydlím v Liberci a je rok jedna devět osum dva. Viděl jsem to číslo na kalendáři u mámy v práci. Už umím trochu počítat! Je jaro a já jdu do školky. Dnes mě vede táta a občas mě drží za ruku. Cupitám vedle něj, má tak dlouhé kroky...! Můj velký milovaný tatínek. Jdeme ulicí, která se jmenuje "K Sirotčinci", to proto, že je v ní dětský domov, což je velký starý barák hned naproti naší školce. Je v něm hodně dětí a občas mi jich bývá moc líto. Okna v tom hnědém baráku jsou vždy tak hrozně smutná, bojím se na ně dívat. Někdy mám strach, že mě tam rodiče odloží taky, (strašila nás tím totiž naše soudružka učitelka; od té doby je moje nejmíň oblíbená). 

      Sleduji dlažební kostky na chodníku, jsou žluté a šedé a prorostlé plevelem. Dobře na ně vidím; vždyť jsem maličký, i když jsem největší, jaký jsem kdy byl! Zažil jsem už pět ježíšků! Celý můj dosavadní život si velmi barevně pamatuji. Každý den se děje něco nového, fascinujícího, dobrodružného. Dospělí, které potkávám jsou často tak zajímaví, ale mnoho z nich je i hodně podivných. Mají různé vůně, (někdy spíše smrady, ale to se jim neříká, protože by se mohli zlobit). Vždy vím, který dospělák by mohl být můj kamarád a který ne. Kamarády si hodně vybírám. Chodím do druhého školkového stupně a už brzy půjdu do první třídy! Už vím i kam! Máma mi školu ukázala, půjdu tam k zápisu a to bude velký den! Mám strach, aby mě vzali! Moje škola bude v Liberci na Letné hned za naším panelákem, kde bydlím s mámou, tátou a sestřičkou Janičkou.

     Je brzy ráno, jako pokaždé, když jdeme do školky. V zimě bývá ještě tma, ale teď už je příjemné chladivé světlo. Stoupáme do kopce a už i vidím moji školku! Táta má teplou ruku...          

    "Jestlipak víš, Honzíku, jak se pozná, že je člověk zamilovaný?" slyším tátovu otázku! Někdy mívá zajímavé otázky. Tahle mě trochu překvapila. Hodně mě překvapila! Stydím se. Tak zvláštní dospělé slovo "zamilovaný" táta směrem ke mně ješte nikdy nepoužil. Vše se zpomaluje. Uvědomuji si, že já - malý pětiletý Honzík jsem zamilovaný! To zjištění mě udivuje. Já asi tu holčičku, které nosím šťovíky, abych ji potěšil, miluji! (Co jiného by to taky mělo být, když se mi tak líbí). Pak mnou projíždí velký strach a stud. Nevím proč, ale mám strach, že na mně moje láska bude vidět. Moji nejbližší na mně poznají, že jsem zamilovaný! To ne!!! Táta to pozná! Možná už to poznal, proto se teď tak ptá, proč by mi jinak pokládal tak divně dospělou otázku?! 

      Nikdo na mě nesmí vidět, že jsem zamilovaný! Křičí mi v hlavě jakýsi hlas. Rychle vymýšlím plán - musím velmi opatrně a nenápadně zjistit, jak se pozná, že je člověk zamilovaný. (Táta to ví, jinak by se neptal). Když to i já budu vědět, můžu ty příznaky možná skrýt.

    "Ne, jak?" slyším se říkat co nejobyčejněji. 

    "Tak, že člověk hodně kouká do blba," odpovídá táta. Tolik toho ví, ten můj tatínek!

Koukat do blba, ten výraz už znám. Zasněně hledět do dáli - tomu se říká "do blba". Ale Proč "do blba" to už mi nikdo nevysvětlil. Těch věcí, které mi nikdo nevysvětlil je tolik, že už celý jeden rok nepokládám dříve tak oblíbenou a důležitou otázku: "Proč?"  

   "Aha," špitnu tiše a v té chvíli si umiňuji, že si musím dát velký pozor na hledění do blba. Přemýšlím, kdy a kde do blba koukávám, (s myšlenkou na tu pěknou holčičku). Nemůžu na žádnou takovou chvíli přijít a to mě zneklidňuje, protože a neboť jsem přece zamilovaný musím tedy hodně často do blba koukat... Krucipísek! Kolik už takových pohledů do blba musel můj všímavý a chytrý tatínek zaznamenat! Ach! On to už jistě dlouho vidí, jak moc jsem zamilovaný. To je strašné! To ne! Proč jsem to jen nevěděl dřív, že koukat do blba je tak velmi nebezpečná záležitost. Za žádnou cenu už to na mně nesmí být nikdy poznat! 

 

       To vše mi běží v mé malé pětileté blonďaté hlavičce...

 

***

 

       Dneska bude asi letos první trochu teplejší den, to je fajn. To byla ale kurevsky dlouhá zima. Až dám Honzíka do školky, tak se zpátky trošku proběhnu. Možná bych si někdy moh vylízt támhle na tu střechu... Ke komínu. Ale ne, to je děcák, tam nepolezu. Tak mě už bude dvaatřicet v létě. Za rok kristovky. Dvě milenky, jedna z nich manželka a zatím tři děcka. O Tomáškovi tedy nikdo neví, ale je to můj synek. Před dvěma rokama touhle dobou plozenej. Člověk se musí hlavně rozrýhovat, aby tu po něm něco zbylo. To je smysl života, rozmnožit se a šmitec. Tak to mám myslím už splněno na jedničku, jak by řek Jarda Badalec. 

      Chtěla to! Chtěla, ať jí udělám dítě, tak má moje dítě, ale rodinu jsem neopustil. To neudělám, i když se s Olinou někdy tak štěkáme... Ano, ano, ano, chci tvoje dítě, Honzo chci ho! Samice nadržená. Sakra! Ještě že si umím poradit. To to jak z Dietlova seriálu. 

   Jedu na služební cestu, miláčku, a šup, za milenkou hned o dva baráky vedle. A pak tam vesele vyšukávat klidně celej tejden, a přitom jsem v podstatě furt s rodinou, kdyby se nedejbože něco šustlo. Úůůůůů! Dopamin, serotonin, adrenalin, testosteron, celá tahle parta. Vždycky se nenápadně protáhnout zadním vchodem do baráku, dávat si bacha, aby mě neviděl žádnej soused. Jednou jsem policajt, tak vím, co je dobrá sledovačka...

    Už budem u školky. Já jsem se prostě kurva zamiloval! Olinu taky určitě... No... tak jsem spolu šestým rokem... nebo sedmým? To, to letí. Olinu taky miluju, dyť je to matka mých dětí, takže vlastně moje matka. Obě je miluju! To je situace, kurva. Honzíkovi koupím elektrickej vláček k narozeninám. Ten bude mít radost! Asi bych se mu měl trošku víc věnovat. 

Hlavně na mně nesmí bejt poznat, že jsem tak zamilovanej... 

   "Jestli pak víš, Honzíku, jak se pozná, že je člověk zamilovaný?" 

To je roztomilý, on celej zčervenal, asi tam ve školce už má nějakou nápadnici. 

   "Ne, jak?" 

No, jak vlastně? Vymysli to, Honzo, vymysli, ať se synek něco přiučí. Mám to! 

   "Tak, že člověk hodně kouká do blba." 

Co to kecám. Ale to je jedno, vlastně je to docela pravda. Hlavně abych já moc nekoukal doma do blba, no, to už se stejně asi občas děje. Musím si na to dát bacha do prdele. Ale né, nikdo nic netuší. Já si umím poradit, vždycky si umím poradit. Olina je dobrá duše, trochu naivní, ale jinak dobrá. Je to moje matka a ta se neopouští. No, a jsme tady.

   "Tak tady ho máte, soudružko učitelko." 

Pěkná. Kozatá. Bratelná. 

   "Tak ahoj, Honzíku." 

   "Ahoj." 

Je nějakej zaraženej. 

   "Naschledanou." 

   "Naschledanou." 

 

       Delfíní, velryby, malé děti a jistě i mnoho dalších forem života umí telepaticky snímat obrazy svého okolí tak samozřejmě, jako dospělí lidé umí lhát. Kolik jen našich dětských myšlenek, představ, pocitů nebylo ve skutečnosti našich i přesto, že jsme je považovali za vlastní? 

 

        A kolik jich není našich teď, kdy už nejsme děti?