24.2.21 sen
Jsem na terase vysoké budovy, která je však sama součástí ještě vyšší budovy a tak je terasa vlastně pod střechou. Zároveň je z ní vidět na protější prosklený dům, kde pracují lidé. Vše je moderní, čisté a velmi futuristicky krásné, byť trochu “úřednicky” chladné. Sedím na zemi, pod rukama cítím drsný povrch tlustého koberce. Vedle mě stojí Sting s kytarou a zpívá jednu ze svých nádherných písní. Stojí nad propastí jen kousek od okraje terasy, které nemá žádné zábradlí, ale není to ničím nebezpečné, je to jen takové přirozeně svobodné. Kousek za ním pozorně poslouchají Stingova žena Trudie a moje přítelkyně. Užíváme si koncert a já u toho sleduji, jak ho vnímají lidé naproti v kancelářích; ty prosklené prostory působí jako několikapatrové kapitánské můstky. Mám radost, že úředníci, ač soustředěně pracují, si krásu hudby užívají.
Když Sting dozpívá, já a ještě pár lidí tleskáme, ale je to takový chabý potlesk. Lidé v budově naproti netleskají, dál se věnují práci. Trochu se bojím, aby se to Stinga nedotklo, ale ten zůstává profesionálně klidný. Odcházíme z terasy a dojdeme k nevelkému stolu, sedí u něj asi pět lidí; jeden z nich je muž. Před nimi stojí žena ve slušivém kostýmku, striktní, ale elegantní; je to ředitelka. Lidé u stolu jsou její zaměstnanci a rozhodli se bojovat za svá práva.
“My se chceme zeptat,” říká jedna z žen u stolu, “kolik knih tu prodáme týdně.”
Ta přímá otázka ředitelku překvapí. Je cítit, že tu jde o jakousi "asertivní" stávku, každý z nich má před sebou papír s napsaným číslem, které ukazuje výši jejich platu. Ředitelka poctivě i když trochu podrážděně odpovídá:
“Čtyřicetpět tisíc.”
Sting je na odchodu, jeho koncert skončil, ale teď se u stolu zastavil a debatu zaujatě poslouchá. Já také. Čekám, že zaměstnanci budou chtít lepší peníze, když se tolik knih díky nim týdně prodá, ale oni mluví o tom, že je potřeba výkon ještě zvýšit! I ředitelku to překvapuje. Jediný muž u stolku se vkládá do debaty, koktá, je nejistý, zamotává se do formulací a chce něco velmi upřímně vysvětlit, ale působí zmateně a nedůvěryhodně. Já i Sting s ním máme soucit, nahlas jeho poznámky komentujeme tak, aby bylo jasné, že i my někdy z rozpaků a nejistoty říkáme věci, které nejsou docela jasné a tím matou okolí. Na ředitelce vidím, že mu dá nejspíš padáka.
“Tento koncert byl pouze audio,” říká ředitelka, když jí hovor toho koktavého zaměstnance přestane bavit. Stinga si u toho nevšímá. Ten tiše odchází a suše prohlásí:
“Tak už chápu, že byl lístek za čtyřitisíce. Aspoň víme, že když nás v tomhle termínu pozvou jinam, můžeme to vzít.”
Líbí se mi, jak to říká věcně a klidně, byť byl evidentně pořadatelkou; tedy paní ředitelkou nějak ne moc pěkně využitý. Odcházíme a já se odvažuji pozvat Stinga a jeho ženu na večeři. Trudie ještě cosi řeší s ředitelkou (Trudie je striktnější, než Sting, ale jedná korektně, jasně a velmi sebevědomě).
U schodů si Sting sedá na zem a zavazuje si boty. Teď, teď se ho zeptám, sbírám odvahu, ale netroufnu si. Je vidět, že je po koncertě unavený. Trudie jde s mojí přítelkyní napřed, já jdu za nimi a když po točitých schodech ujdu jednu otočku vidím, že se na mě Sting skrz zábradlí směje a říká:
“Would you like to go for a dinner?”
Ptá se tak mile opatrně, aby mě tím návrhem nějak neobtěžoval.
“Yes, of course!” říkám nadšeně.
Ocitáme se u mě doma v pražském bytě, kde je mnoho věcí, kufrů, jako by to byla Stingova zavazadla a přitom vím, že bydlí v hotelu. Jsem nadšený, že si s ním povídám a uvědomuji si, jak fantastické to je (a přitom vlastně normální). Do toho mi dochází, že jsem ve snu a díky tomu tedy skutečně jsem právě teď se Stingem!!! Moje nadšení je okamžitě naprosto enormní. Sting bere do ruky moji modrou tenisku a říká:
“I love these shoes, I also have them...”
Mě baví, že to je normální chlap.
Když zamykám vychází ze sousedního bytu moji sousedi - muž a žena. Muž se směje, protože nevěřícně říká ženě:
“Hele vylezeš z bytu a myslíš si, že na chodbě stojí Sting,” směje se té absurdní představě.
“Hele vylezeš z bytu a myslíš si, že na chodbě stojí Sting,” směje se té absurdní představě.
“I am Sting,” říká svým typickým hlasem zpěvák. Soused zírá jako puk.
A mě to tak baví a do toho se pomalu probouzím a v duchu volám na celý vesmír: ještě ne! Ještě přece jdeme na tu večeři!!!
Pak koukám do noci a dochází mi, že jsem to opravdu zažil! Já potkal Stinga!
Usmívám se jako dítě a vím, že nikdy nepochopím, jak se vše ve vesmíru skutečně děje...
Usmívám se jako dítě a vím, že nikdy nepochopím, jak se vše ve vesmíru skutečně děje...
I just know that if Sting can come to my dream, anything is possible...
