Dreamer

S panem Čapkem tam a zase zpátky

(hercův deník)

Hrát Karla Čapka je můj splněný sen. Zápisky z příprav na roli i samotného natáčení ponechávám tak, jak vznikaly. Napříč časem, emocemi, událostmi a sny. Více se tak podobají samotným vzpomínkám, které si taky děravě píší, co jen zrovna chtějí.

...

ČÁST PRVNÍ - PŘÍPRAVA

5.3. - 14.4.18

        Denně s Čapkem. Čtu vše, co napsal, vše, co o něm napsali ti, kdo ho zažili. Nikdy jsem nečetl tolik jako teď, (4 - 5 knih souběžně), v tramvaji, na ulici a hlavně celé dny zavřený doma. Jako za starých analogových časů. Taky chodím v Praze všude tam, kde chodil i Karel. Žasnu, pláču, mluvím nahlas s mrtvými. Nasávám a obdivuji Čapkův sloh a styl. Píšu maily jako on dopisy. To, co byl Mozart v hudbě, je pro mě Čapek v literatuře. Lehce, bravurně, všestranně, neustále a geniálně, tak pro mě tvořil. (Jestli i pro někoho jiného takto psal, je mi fuk.) Kupuji si kalamář a pero, učím se psát pravou rukou. Tu a tam kouřím tenký doutník a lekám se, že mi tabák chutná.

---------

16.4.18 - Praha

        Jdu na Vyšehrad. Mží. Tvář se mi potí jarním deštěm.
  "Čusík," slyším telefonovat cizí ženu. "Chceš slepičí vývar s kapáním?"
Někdo na druhé straně nechce.
  "Tak dobře," říká žena zklamaně; je starostlivá příliš a ví to.
Jdu dál ke hrobu Karla Čapka. Dnes ho vezmu na cestu...
        U hrobu je pusto. Za nápis "Olga Scheinpflugová" vkládám kůru sekvoje tak, aby ji nikdo nevzal, až bude čistit náhrobek. Dojímá mě moje péče, dojímá mě, (jako už po tolikáté), že pan doktor Čapek už tu není.
  "Karle," slyším v hlavě svůj hlas, (stydím se mluvit nahlas, co by si turisté pomysleli). 
  "Pane Čapku, přišel jsem tě pozvat na cestu. Vstup do mě, buď mnou, pojď se mnou. Budeme o tobě točit film. O tobě a o starém pánovi. V Topolčiankách budeme chodit v parku a mlčet, občas mluvit. Pojeď se mnou. Dej mi svůj hlas, myšlenky, tělo, pohyby, pomoz mi být tebou. Přijď ke mně cestou, kterou já přišel k tobě. Najdeš mě láskou v srdci, tak jako já našel tebe."
        Ke hrobu pana doktora doběhli červenožlutí skauti - živá mláďata mezi slavnými mrtvolami. Hrají hru: najdi osobnosti našich dějin. Čapka mají, hurá! Radují se; šeptem, aby toho muže, co tu stojí a mlčí, nerušili. Bude to asi nějaký učitel, kdo jiný by tu taky tak zbožně trčel.

---------

17.4.18 - Brno

        Probouzím se v Brně na chatě, nevím kolik je hodin a ani to vědět nechci. Mobil jsem nechal doma, protože Čapek ho taky neměl. Zelený čaj, ovesná kaše ze zbytků, co přečkaly zimu; skromná snídaně.
V noci se mi zdálo, že se nachladím, (bylo trochu krušno v nevytopený chajdě), a někdo; asi já sám, mi v tom snu říkal:
  "Vždyť jsi tu spal 15. prosince."
Ale já mám pocit, že to Čapek přespal na Strži ten den, že jsem to četl v románu Olgy Scheinpflugové.
Nachlazený nejsem, ale drobné vnitřní chvění pozoruji. Takové, co umí jít do smutku...
  "Karle, buď se mnou," šeptám.
---
        Jdu Brnem, (no, zatím Bystrcí). Chůze je dobrá na játra, játra na dobrou mysl, mysl na radost. Toulám se, bez cíle a hodinek. Učím se scénář a nadávám autorovi; jak může napsat Čapkovi větu: "Spisovatel nesmí žít." Copak on - autor scénáře, není spisovatel? Je-li, pak:

  A/ Nesmí žít.
  B/ Může žít, ale to pak není spisovatel.

Sere mě nepřesnost.
Jak říká Čapek: "Mám nerad nelad."

---------

16.4.18 - vlak do Brna

        S hůlkou koupenou v antiku, (kterou pak věnuji Karlovi na hrob), jsem doťukal na nádraží a koupil si lístek do Brna. V jídelním voze mě čeká překvapení; Simona, co jsem s ní mluvil naposledy před osmnácti lety! A teď dvě a půl hodiny do Brna... Mimo jiné vzpomínáme i na společného kamaráda Chinina. Hovor je špičatý, málo inspirativní a celkově jaksi nesmyslně bojovný. Byla to řeč, jakou vedou stárnoucí princezny z maloměsta. Když nám to došlo, přestali jsme zbytečně plkat a krajině za okny se ulevilo.

---------

17.4.18 - Brno

        Sedím před kostelem svatého Jakuba. Čapek kouří tenký doutníček "Romeo & Jullyet" a s Budařem pozorují lidi, co chodí okolo. Občas se na mě (Budaře) usmějí, jsem přátelský a srdečný. Oslovují mě dvě mladé ženy (50 - 60), prý jsem měl v seriálu "Nevinné lži" tričko s nápisem "Dutch Harbor" a tam ony žijí. Je to malé městečko kdesi na Aljašce! Zklamal jsem děvčata, když jsem jim řekl, že to triko mi dal kostymér, nejspíš ho splašil v nějakém sekáči v Libni. Celý Dutch Harbor to tehdy prožíval, že Budař má na sobě ten nápis, já sice ani nevěděl, co ta dvě slova znamenají, ale v Dutch Harbor jsem se stal přes noc slavným. Mám na tu ženu vizitku, vede tam company na výrobu lodí. Prý tam mají i jeden hotel (doslova jeden), ale můžu bydlet u nich.

---------

18.4.18 - Bystrc

        Sny s Václavem Koptou. Práce a samá práce, já ho nějak podporoval, protože toho měl moc.

---

        Pálím listí, kouř mě štípe známou vůní, hrábě drásají stráně. Chodím zahradou a ...
Nejde mi psát o zahradě, kurva, protože sedím na zahrádce v Hospodě pod lípou. K mému stolu si přisedl pár a ten chlap furt žvaní, ale bez pauz! (Dává tak max. 30 vteřin ticha). Jak s ním jde vůbec vydržet? Po nesnesitelných patnácti minutách jsem mu řekl, že se jim uvolnil vedlejší stůl a zcela jednoznačně je vytlačil. Žvanil žvaní dál, naštěstí už z doslechu. Je to ten typ, co mele nějakou z tisíce historek, co údajně zažil a končí vždy nějakou drasticky dramatickou fabulací, kterou napravuje a poučuje všechny (krom něho) a nechá vždy ve vzduchu viset fatální vykřičník s významným kýváním svého orlího nosu a příliš velkých zubů. Rozumbrada. Kazatel kazatelů, vizionář včerejších katastrof, malý šéfík s obřím chrupem, co neví, o čem žvanil před minutou. Jsem asi dost zaujatý a je mi to jedno.

---

        Malá holčička (asi 10 let), s horními zoubky, co jí trčí z pusy, se nudí. Nejdřív skákala přes švihadlo (náruživě), pak driblovala s gumovým barevným míčem (nekompromisně). Její máma cosi řeší se svým milenco/přítelem, který sice není otec holčičky, zato je to nesmírně cool brňák s černými brýlemi, které nesundává, ani když je tma. Na základce to byl typ zvaný "Lamač". Trochu se stydí, když mu žena nyvě položí hlavu na rameno. Brňák se už totiž nemůže dočkat hospody a hokeje, (přítelkyně je hodná, zavezla ho sem). Kometa Brno vede nad Třincem 2:0.
Už 2:1, pičo!
Hokej!!!
        Děvče dodriblovalo, je odveleno do modré Feldy a už se těší, že bude doma dělat dřepy. Švihadlo má zakázané kvůli sousedům; (spíš kvůli matce, sousedi o tom zákazu nemají ponětí).

( námět na povídku o starých lidech ve snížené gravitaci, co jsou jako děti - hyperaktivní díky své lehkosti. Cestovka - VIP SENIORGAME. )

---

Učení staré lípy.

        Mohutní stromy víc v kořenech, než v korunách? Tak jako život sám? Nebo je nadzemí s podzemím v rovnováze? Co když má Bystrcká lípa, (prý nejstarší strom v Brně), kořeny pod celým městem? Pro člověka nezjistitelné a nepředstavitelné.

---------

19.4.18 - Bystrc

        Celý den jsem na chatě. Povídám si se sousedem, vařím, učím se texty, čistím pěšinu, co udělal táta a pokračuju s ní dál do lesa. Sousedka mi večer říká:
  "Vy dneska děláte... Se strhnete! Už si děte na televizi."
  "Já nemám televizi, tu nepotřebuju."
  "Tak ke klavíru."
  "To spíš."
Myslím pak na Čapka, (že se strhnul) a mám strach, který mi kazí radost z nádherného večera. Na střeše se loučím s dnešním sluncem.

---------

20.4.18 - Bystrc

        Nádherné sny, které si nepamatuji, jen pocit z nich. Něha, láska, mír, jako by mě sama Zem svou gravitací kalibrovala, konejšila, laskala a hladila. Byla to slast, z níž se mi chtělo vstávat a těšil jsem se na nový den! Jindy vstávám spíše nerad.

---

        Snažím se vybavit si ten snový pocit. Vím, že ten způsob "vybalancovat" radost, ba až slastnou spokojenost, je možný, (snad i přítomný) kdykoliv! V tom snu jsem vnímal své tělo, snové i reálné a v každé poloze, pohybu bylo mé těšení se na další polohu a pohyb těla, protože vše bylo spojeno s uvolněním, rozkoší (ale ne erotickou). S láskou.

---

        Jdu kolem jezera. Nevím kam, nevím kdy. Nevadí mi slunce! Asi Čapkův vliv. Taky jsem ztratil sluneční brýle a ani to mi nevadí, jen je mi to líto, protože to byl dárek.

---

Veverská Býtýška

        Zažívám Čapkův klid při psaní. Je to jakýsi ponor, (zároveň izolace, odpojení), do (od) přítomnosti života. Zda to cítím kvůli studiu a ponoru do "role", (promiň Karle, že jsi brán jako role), nebo je to tím, že poprvé tolik píšu pravou rukou, (možná jsem přeučený levák!), zkrátka vnímám tu lázeň - moci kroužit slova ručně na papír a být neosobní pozorovatel života.

---

Každý jsme celoživotním, (co žijeme) nevyčerpatelným zdrojem.

Někdo mluví. (Učitel)
Někdo píše. (Spisovatel)
Někdo cítí. (Cititel)
Někdo tančí. (Tanečník)
Někdo vaří, peče. (Kuchař)
Někdo vládne. (Vladař)
Někdo inovuje. (Inovatel)
Někdo hraje (zní) hudbu (hudbou). (Hudbytel)
Někdo překonává hranice. (Hraničář)
Někdo poslouchá. (Poslouchatel)

Každý jsme celoživotním zdrojem lásky.

---

Malá reportáž o velké svatbě

        Tlustý pán nafukuje venku za hospodou hrad z gumy. Chlapeček, co je tu nejstarší malý muž, se už těší, až udělá první salto. Holky budou koukat! Václav z Hospody u Václava se dnes žení, bere si dceru učitele. Učitel je taky tak trochu hradní pán hradu Veveří.
  "Já řikám Vaškovi, já vám to zařídím na hradě a vy si pak pozvěte kamarády tam k vám..." Mektá parádně ožralý. Alkohol nijak nesnižuje kadenci jeho slov.
  "Já navštěvuju tydlety muzikály... Mýdlový princ... To ti mi z toho kolikrát až mrazí," brebentí neúnavně.
        Děti už třetí hodinu zuřivě péruji v gumové pevnosti. Dospělí by taky hopsali, ale stydí se, tak chlastají. A žvaní a žvaní a žvaní, to aby nebylo ticho; a taky, aby mohli ukázat, jak hodně toho vědí. Tu o chovu psů, hned o traktorech, pak o grilování krkovičky, o činkách, taky o Vietnamské válce a nakonec i o Africké chřipce prasat na Zlínsku. ("To celý byl podvod!") Jak jen jsme chytří, my lidé. Buď inspiruješ nebo se chlubíš nebo poučuješ nebo provokuješ. Co taky jiného - na svatbě.
        Vypouští se balónky s lístečky, na nichž je adresa ženicha a pokaždé jiný podpis někoho ze svatebčanů. Když se lístek někde v poli najde a pošle novomanželům zpět, platí ten podepsaný flašku. I já jsem v kolekci autogramů. Balonky se vrtí do nebe, jak rozverné barevné spermie.
  "Hlavně bacha na potlamě. Letos to bolí," udílí traktorista Vítek, Dejvovi - vedoucímu směny v Hartmannu cenné životní rady. Ale to už nevěstě s ženichem hrají sólo a všichni musí dovnitř, stát povinné kolečko, (vždyť jedli a pili zadarmo). Zpěvák se rutinně, přesto odhodlaně vciťuje do písně Leonarda Cohena "Hallelujah". Nevěsta a ženich tančí odvěký tanec novomanželů; jsme tu pro sebe a navždy... Vašek se sice žení už podruhé, dojemnost tance to však neohrozí.
Hned po Cohenovi nastupuje: "Jdou vojáci, jdou, pěkně v řadách za sebou." To je, panečku, šlágr na veselku!
...
  "Já mám taky náramek od mamky, hele... K patnáctinám! Od tý doby, až na sport, jsem ho nesundal," balí slečnu otylý tanečník.
...
  "Řekni svědkovi, (jak, že se jmenuje?)... Ať jde sem!" Vykřikuje nadržená družička.
...
  "Telepatie..." konverzuji s Marcelou. "To víte, co je?"
  "To je nemoc, ne?" Odpovídá nejistě její manžel, zvaný Merlin.
Marcela dnes pro svatebčany vařila a byla na mě hodná; dala mi řízek a pivo.
        Zpět jedu s Merlinem a Marcelou, ležím na matraci v podstatě v kufru, dívám se zadním oknem na noční ubíhající silnici a kochám se nekonečnou mizející přítomností.

---------

21.4.18 - Bystrc

        Mám nějakou krizi. Dnes jsem nikam nešel. Pracoval jsem na zahradě, čistil předek chaty; řemeslníci, co to tu rekonstruovali to parádně zfušovali. Mrvil jsem se s hlínou, kamením a jakousi podivnou izolací, (možná to tak má být, no, nevím, nejsem stavař, ale nezdá se mi to). Každopádně tu vlastně pořád něco někde čistím. Taky se učím ten scénář a bohužel mi nepřijde nijak víc zábavný, dře to učení a málo mě baví. Bojím se, už se to blíží. Ještě pořád jsem si neudělal kamerové testy, abych viděl, jak ta postava funguje. Odkládám to, víc čistím a hrabu listí.

---------

22.4.18 - Bystrc

        Právě proto, že je herectví založeno, (postaveno) na dokonalé lži, musí člověk znát svou nejhlubší autenticitu. (Kdybych učil herectví, tímto bych začal.)

---

        Právě jsem zjistil, že mám den k dobru. Myslel jsem, že je pondělí a už zítra máme zkoušku v Bratislavě, ale ona je neděle. Uklidil jsem vše k odjezdu, ale nikam ještě nejedu. Bezčasí a převolnost mě zase zalila jako letní průtrž suchý kaktus.

---

        Kdo to ve mně řídí? Kdo rozhoduje, čím a jak absorbuji čas? Najednou si všímám, že nápad jít ven pěšky, už se děje! Už zavírám okna, uklízím hrábě, do pet lahve dávám vodu s citrónem, rozhoduje ten někdo, že dnes si scénář ani deník neberu, hůl ano a už jdu...?! Celé to já sám průběžně nahlas komentuji otázkou:
"Kdo je ten, kdo to řídí?"
Už jde svahem mezi chatami dolů, už čeká, zvažuje možnosti; jít cestou zcela bez cíle nebo realizovat nápad starý snad už několik dní - navštívit sestřenici Beatu v Ostrovačicích? Ten někdo rozhodující si představuje obě možnosti; nakolik to jen dostupná mapa reality dovoluje. Dlouho tak stojí - bez času, v neděli...
         Nakonec jdu do Ostrovačic. Cesta mě nese s panem doktorem Čapkem i jeho holí. Potkávám tam nejen Beatu, ale i Lucii (sestřenici č.2). Dozvídám se, že; Jaromírovi - muži B. jde o život, už čtrnáct dní je v nemocnici s narušenou imunitou. Karolína - jejich dcera se bude vdávat. Renata - moje teta, spadla v březnu na hlavu, přechodila otřes mozku a od té doby leží doma v apatii. Nějak nevím, co si s tím vším rodinným nadělením počít.

---------

24.4.18 - Brno - 12:45

Jsem rozpadlý.
Co drželo, rozpadlo se.
Co rozpadlo se, drží.
Co bylo pevné - není.
Co nebylo - stalo se pevným.

---

Sen

        Jsem s nějakými lidmi, znám je (ve snu, jinak ne), jsme skupina; trochu pracovní, trochu přátelé. Najednou se mezi nás vřítí dva muži, perou se, ale spíš je ten jeden mlácen, doslova ubíjen tím druhým. Obrovská, nekontrolovatelná agrese. Já křičím:
  "Zabíjejí ho!!! Volejte policii, proboha!"
Ten muž vždy třískne hlavou toho druhého o chodník, až to křupne; zřetelně slyším ten zvuk a vždy si říkám, že teď už musí být mrtvý, ale on se vždy znovu mátožně zvedá. Někdo volá policii, já zvažuji, že mu půjdu na pomoc, ale mám obrovský strach.
Řvu: "Vražda!"
Strašně mě sere, že jsme proti tomu agresorovi v přesile, ale nikdo nic neděláme, protože se bojíme. Pak se budím.

---------

23.4.18 - Brno

        Mám oslavný den. Sám jsem si ho určil. Po devíti dnech mé čapkovské pouti, (přípravy na roli, studia textu), jsem si dal volný, oslavný den. Chodím po Brně bez cíle a plánů a každé setkání si užívám a beru jako dárek. Nejdřív spolužák z gymplu:

  1. Chinin.

Pak spolužák z JAMU, co je učitelem herectví:

  2. Lukáš.

Pár mladých jamáků se vyrojilo, podívat se na Budaře. Je to on? Jo!
Jsou stejní, jako jsme byli my; na čele napsáno: "Však uvidíte, co já všechno dokážu!"
Děvčata dráždivě koketní, (nemůžou si pomoct) a chlapci ostentativně přehlížející, (případně drze sebevědomí).

  Setkání č. 3. Režisér zo Slovenska - Martin.

Škoda, že měl s sebou nadrženého herco - hudebníka, co žvanil pičoviny. (Doslova).

---------

24.4.18 - Slovensko

        11:14 - přijíždím do Bratislavy. Bojím se...
Bojím se a je to přirozené.
Už to běží, už čekám a snažím se zpomalovat čas.

---------

23.4.18 - Brno

  Setkání č. 4. Janáčkův klavír do mého alba "Křídla".

  Setkání č. 5. Karolína - dcera od sestřenice B, kterou jsem včera navštívil. Dnes potkávám její druhou dceru! Směje se, (snad bude s jejím tátou vše v pořádku). Nevšimla si mě.

  Setkání č. 6. opět Chinin.

Hrajeme u něj doma na basu a klavír. Je tomu dvacet let, co jsme spolu hráli naposledy! Nasmál jsem se tomu deja-vu.
"Dej mi gis..." říká Chinin. Ladil jako tenkrát celou věčnost.
"D, A, Gis... D, Gis... Eště A..."

  Setkání č. 7.: Masaryk!

Chininův čtyřletý syn si sám od sebe přeje, aby mu říkali Masaryku! Anatolyj Masaryk.

Vesmír je konstantně proměnlivý zázrak.

---

Zažil jsem při tom toulání Brnem zase ten nádherný stav, kdy se obyčejnou chůzí bez cíle zpomaluje čas.

---

Píší se deníky, aby si jimi člověk vracel ztracenou paměť?

---------

25.4.18 - Bratislava

Sen

        Jsem ve městě, jdu po jakési pláni a vidím mnoho lidí. Mají oblečení jak z padesátých let. Koukají po mně, šedivohnědí, jakoby odbarvení. Napadá mě, že jsem v muzeu komunismu. Nějaký muž mi důležitě říká, že kdybych potkal typy, co se zjevem (tlustí, zarputilí, zlí), hodí na komunisty, ať jim je pošlu. Chci mu navrhnout sám sebe, (chci hereckou práci), ale nakonec navrhnu nějakého odulého typa, co stojí u schodů. Jdu dál po schodech dolů na velký trávník, kde je taky mnoho lidí (ale už barevných) a zvířat. Přede mnou lamy, plivou všude kolem sebe, bojím se jich. Najednou z davu vybíhá obrovský lev. Strnu úlekem. Probíhá kolem mě a běží dál svahem vzhůru na pláň, odkud jsem přišel. Lidé jsou v panice, zato zvířata běží za lvem jako by následovali krále. Jdu dál po trávě, fascinovaně se dívám na ten mumraj, když tu ke mně přiskočí lvice! Ztuhnu. Své obrovské pružné tělo mi vsunuje mezi nohy a mazlí se se mnou! Je ohromná! I přes svůj strach a stažení cítím její něhu a smyslnost. Vlhkým pohlavím se tře o moji nohu. Jsem tím tělem zavalený a nevím, co si o tom všem mám myslet. Vnímám, že mi nechce ublížit, ale zůstávám ostražitý.

---

Dnes jedu do Topolčianek.

---------

24.4.18 - Bratislava

        Zkouška u Martina Huby doma.
Jeho pohostinnost je milá a chlapsky pečující. Ve scénáři skáčeme ze scény do scény jako bychom se báli číst to celé. Režisér Jakub si zachovává svoji zdrženlivost a řídí to tím, že většinou akceptuje naše (Martina a mé) návrhy a nápady. Kéž bychom mu tím přinesly úspěch. Jeho hlavní prací a zásluhou teď je, že nás - Čapka s Masarykem, prostředky na realizaci a celý projekt, uvedl v život.

...

ČÁST DRUHÁ - NATÁČENÍ

26.4. - 30.4.18 - Topolčianky

        Točíme "Hovory s T.G.M."
První den prší a tak jako kapky deště kloužou po listech, tak i my opatrně kloužeme po prvních stranách scénáře. Když jsem poprvé vešel do altánu jako Čapek, pohlédl do tmavých očí Martina - Masaryka a řekl:
"Dobré ráno, pane prezidente." Zamrazilo mě dojetím.
Masarykova pichlavá očka mě šibalsky pozorovala zpoza cvikru a já věděl, že už se to děje; ten bláznivý nápad, že prezident a spisovatel budou hodinu a půl chodit v parku a bude z toho film. Se staženými půlkami jsme skočili do ledové vody, hladina nás spolkla a za deset dní vyplivne Budaře s Hubou. (Šíleně krátká doba!)
        Točíme pátý den, mám z toho v hlavě barevnou, valící se kouli dojmů a pocit, že makáme už tak čtrnáct dnů. Čapek by z toho napsal pět povídek, tři fejetony a patnáct sloupků.
Já, herec Budař ho ladím jako rádio - pana doktora. Hledám přesné držení těla, jeho pocity, myšlenky, život. Zůstávám s jeho ztuhlou páteří i mimo záběry, překonávám stud, mumlám si pro sebe scénář, (z Čapkova pohledu zoufale nedokonalý).
Ano, jsem tak drzý a troufám si tvrdit, že se teď na svět dívám i Čapkovýma očima.
Žmoulám cigaretovou špičku v koutku úst, dýchám pootevřenou pusou, mžikám velikýma (modrýma, na rozdíl od Karla) očima a jsem fascinován životem kolem mne.
Mluvím s nádhernými stromy a ptám se jich na ty dva dávno mrtvé pány, které tu oni svými kmeny a větvemi viděli, vnímali, cítili. Tehdy dávno, kdy nic z toho, co lidského je teď kolem mne, neexistovalo.
Pozoruji štáb - tu pestrou skupinu lidí, jež svedl dohromady tento film. Každý jeden z nich na samostatnou povídku...

# Produkční Petr
Alkoholik v posledním stádiu. Horlivý, obětavý a jistě i hodný člověk, který už bůhví kolik let nevystřízlivěl. Krušné bylo, když od režiséra dostal za úkol, aby sám zastavoval dopravu v obou směrech. Režisér ho pravděpodobně nikdy neviděl zcela střízlivého, takže ani nevěří, že je to notorický opilec a jeho malátnost a mumlání považuje za svérázný rys povahy.

# Skriptka Žaneta
Žena s poněkud ječivým hlasem a neustálou panikou, s níž pořád řeší nějaké problémy a zároveň je způsobuje. Napětí kolem ní je tuhé a sekající jako vosí let. Když je klidná, ráda se směje. Byla tou nejrozkošnější dětskou hvězdou, ale z duše to nenávidí, takže je všude nechtěně slavná.

# Kameraman Jan
Stárnoucí geniální malíř pohyblivých obrázků. Pije ze smutku a taky, aby se mu líp spalo, takže je smutnější a smutnější a blbě spí.

# Fotografka Alžběta
Fotila sedm let válku a těžko kdy někdo pochopí, co viděla a zažila. Její duše se chvěje v tenkých proužcích kouře, které do sebe vdechuje s každou cigaretou. Před sedmi lety jsme se potkali a oba na to zapomněli. Její pradědeček byl Ferda Peroutka, takže ji Karel Čapek moc rád vidí.

# Skladatel Jan
Sebevědomý všeuměl a všeználek, co rád poučuje a manipuluje. Je hravý, tvořivý a bohatý, o své citlivosti přesvědčený. Myslí si, že nikdy nelže a dost možná je to pravda, ale spíš vede dvojí život esoterického džigola. Nejspíš vůbec nevnímá, jak necitlivě se chová.

# Umělecký maskér Juraj
Doživotní kuřák, který blbě spí v noci a dobře přes den. Na tomto filmu byl dotlačen k svému životnímu výkonu, čehož nelituje. Ví víc, než říká.

# Režisér Jakub
Odhodlaný a vytrvalý snílek, který má talent na zajímavé nápady a čeká, zda bude i dobrý režisér.

---

        Je divné posuzovat, dovolit si pravdivě napsat vlastní vjem, i když by se to někoho mohlo dotknout. Nemusím být všemi milovaný a nemusím všechny milovat. Můžu být svobodný v tom, jak vnímám svět a můžu se při tom mýlit.

---------

3.5.18 - Topolčianky - 6:30

        Mnoho různých snů.
Vdaná, krásná žena mě chce, líbí se mi, skrytě spolu flirtujeme. Ona mi pak projevuje zájem a najednou už mi nepřipadá tak pěkná. Kameraman Malíř má v ruce kladivo a říká:
"Pusť mě na ni."
Nelíbí se mu, co dělá.
        Sen s tátou:
Jsem na jeho chatě. Prochází jí svobodný poutník, dostává vodu od té ženy, co by na ni Malíř vzal kladivo.
Vnímám, jak se čas ve snech natahuje, protože se chvílemi budím. Hledám tělem polohu v gravitaci, v níž je má spokojenost. V jednu chvíli ve snu ležím na břiše a v realitě na zádech - zažívám dvě zcela protichůdné, přesto dokonale autentické gravitační síly. Žasnu nad tím.

---

Dnes točíme katarzi filmu, včera to nešlo a nevím, jestli mi to dnes půjde.

---------

4.5.18 - Topolčianky

        Scéna natočena, ale nejsem se sebou spokojený. Chtěl jsem mít v očích slzy a to mi nešlo. Umělé slzy filmové jsem odmítnul, protože divák stejně vždy cítí hercův autentický prožitek. Bojím se, že náš film nebude mít dobrou katarzi a zařadí se po bok všech těch kilometrů filmů na něž se snadno zapomene pro další kilometry dalších filmů.
Chci se v tom mýlit!!!

---

# Maskérka Zuzana
Tichá, poctivá, zdravě žijící žena s velikýma očima a modrými vlasy. Málokdo asi ví, jaká skutečně je, protože má schopnost být neviditelná.

# Kameramanka Olga
Výrazně citlivá a vnímavá mladá matka. Svého dosahuje asi mlčením nebo systematickým kapáním jemného hlasu na citlivé body v časoprostoru. Působí submisivně, ale má ráda vše pod kontrolou.

# Dramaturgyně Zuzana
Poctivá, své práci přepečlivě oddaná. Permanentně nevybuchlá sopka. Když obhajuje své stanovisko, vždy současně kohosi uvnitř sebe vší silou přetlačuje. (100 tunového mamuta). Myslím, že miluje spisovatele - Karla Čapka ovšem ne.

# Scénárista Pavel
Skrytý, vnitřně rozpolcený, talentovaný, upracovaný intelektuál.

---------

5.5.18 - Topolčianky

        Zjistil jsem, že tu v parku roste sekvoj! Má kolem sebe plot a vypadá, že je nějaká smutná. Možná je to tou ohrádkou, možná se jí tu nelíbí, protože tu nemá žádné kamarádky - sekvoje. V noci si k ní vlezu, třeba mi něco řekne. Dnes tu spím poslední noc. Čapek pomalu končí, už cítím, že se vnitřně loučím. Jsem dvacátý den bez mobilu a skoro se netěším, až ho zase budu mít! Offline si mě oblíbil a já jeho.

---

# Kostymér Lukáš
Přepečlivý až pedantský, současně zcela neviditelný a ve své práci dokonalý. Trochu nahrbený, německy i česky mluvící, s mnohými tajemstvími za tmavým obočím.

---------

6.5.18 - vlak do Prahy

        Dotočeno. Do poslední chvíle jsme tomu myslím mnozí nevěřili, že se to stane. Vezu si domů Čapkovu hůl, kterou dám na jeho hrob jako poděkování za vše, co jsem díky němu zažil.

  1. Naučil jsem se psát pravou rukou.
  2. Pochopil jsem, že hůl je i zbraň.
  3. Zjistil jsem, že ruční psaní je druh meditace.
  4. Zachutnal mi tabák a přiznal si, že otupuje bolest.
  5. Ještě víc jsem si zamiloval hlínu, rostliny a stromy.
  6. Zažil jsem přípravu na roli, kdy zážitek z cesty je to, oč jde. Výsledek je až druhotný.
  7. Potkal jsem se s Masarykem a s Martinem Hubou.
  8. Uviděl jsem Olgu Scheinpflugovou a ženy jejího typu bez iluzí.
  9. Stal jsem se znovu novinářem a spisovatelem.
  10. Smířil jsem se se svou pedantskou touhou po dokonalosti.
  11. Znovu jsem uvěřil ve své umění.
  12. Našel jsem námět na další pohádku.

---------

# Herec a režisér Martin
Svému umění oddaný, přecitlivěle vnímající, pedantský, kontrolovaně výbušný, velmi inteligentní, dětským smíchem probleskující umělec. Navždy mladý cynický romantik.

---

5.5.18 - Topolčianky

Sekvoj mi nic neřekla. Cítil jsem s ní smutek a osamění. Bylo to její, či mé? Či její i mé?

---------

19.4.18 - Bystrc

        Scénář mě chvílemi přivádí k zoufalství! Zvlášť mě dráždí, když autor zjednodušuje, tezovitě poučuje a nerespektuje jazyk postav, které napsal. Aplikuji metodu Miloše Formana, kterou používal s neherci: zapomeň na daný text, drž se situace a postavy a říkej, co chceš. Třeba to pomůže.
Odpočívej v pokoji, Miloši...

---------

24.4.18 - Bratislava

        Maskér Juraj mi vyholil hlavu, nechal mi jen věnec vlasů od ucha k uchu a ten obarvil na černo, takže vypadám jako indický překupník perských koberců. Mám sice už v podstatě plešatou hlavu, ale těch pár jemných vlásků mi přece jen udržovalo iluzi, že nemám hlavu jako koleno.
Na hotel Tatra se smutně šourám jak oškubané nabarvené ptáče.

---------

9.5.18 - Praha

        V těle pocit horečky. Napětí odchází? Čapek mizí z mého těla? Je nedělní den, (i když je středa). Je svátek, všude zavřeno. Chápu, co Čapek neměl na nedělích rád. Ten mrtvý, zastavený život. A taky hysterickou matku rozkydlou ve své posteli, buzerující všechny kolem.

---------

25.4.18 - Topolčianky

        Poprvé zkoušíme kompletní masku a kostým pana Čapka. Vypadá to dobře; (moje věčná touha po dokonalosti v každém detailu mi nedovoluje napsat: skvěle). Říkal jsem od začátku, že musíme udělat maximum pro co největší fyzickou podobnost mě a Čapka. Vlasy maskér Juraj dvakrát předělával, já si vymyslel výplň dásní, abych měl výraznější rty. Taky mám lehce vycpané břicho, aby silueta těla s bechtěrevem byla co nejvěrnější.
Teď tu tedy stojí Čapek, jak bude vypadat v našem filmu. Všichni mě okukují, jsem plachý a o své nespokojenosti s drobnostmi, které mi na mé masce ještě tu a tam vadí, nemluvím, protože zítra už točíme a já musím přijmout vše, jak je.

---------

28.4.18 - Topolčianky

        Třetí den natáčení. Maska Čapka je skvělá. Buď jsem si zvykl, nebo se tak sžil s rolí, že té podobě prostě věřím. A to je to nejdůležitější.

---------

1.5.18 - Topolčianky

        Den volna. Toulám se bez cíle s deníkem a tužkou. Lezu na stromy. Od té doby, co jsem sám sebe přihlásil do mojí vlastní školy stromů, ještě víc, než kdy dřív s nimi mluvím, hladím je, kochám se jimi a vyznávám jim lásku.
Nejdřív jsem slezl mladinkou lípu u kostela, pak dva staré obrovské duby v parku. Balancovat ve větvích, dotýkat se kůry, opatrně odstraňovat suché konáry a při tom všem neustále vnímat, že jsem na návštěvě v prastaré, moudré bytosti, která tu byla i bude beze mne. To je má soukromá škola stromů.

---------

2.5.18 - Topolčianky

        Každý den točíme 2 - 3 obrazy několika stránkových dialogů. Musíme, když na to máme deset dní. Je to nesmírně náročné na soustředění a vnitřní energii. Lidi ze štábu si to vůbec neumí představit, protože nemají tu zkušenost a na nás hercích to nepoznají, protože naším úkolem je, aby dialog působil lehce a samozřejmě tak, že by to zvládl kdokoliv.
"Každýmu básničku, tady si stoupnout a zpaměti recitovat," řekl trefně Martin Huba mezi záběry, když bylo obzvlášť rušno, (on se musí soustředit jako Slovák mluvící česky ještě o to víc).
Ale až na velmi občasná, drobná napětí pracujeme v obdivuhodné harmonii.

---------

9.5.18 - Praha

        Horečka ustoupila, něco mnou prošlo; na hrudi - tam, kde jsou plíce, se mi objevila vyrážka. Čapek zemřel na plíce. Kdo ví, jak to všechno je.

---------

22.4.18 - Cestou do Ostrovačic

Čapkovu hůl jsem počůral i namočil v Brněnské přehradě. Stává se z ní jakýsi Švankmajerovký fetiš.

---------

10.5.18 - Praha

Smutek je chybějící energie, která mizí v neprojeveném strachu?

---------

# Produkční a matka Radka
(Později už jen matka.) Bývalá modelka přesvědčená o své kráse, za kterou bohužel nemůže. Snaží se být milá a obyčejná, ale protože to víc dělá, než je, je pořád hlavně krásná. Od všech mužů chce být potvrzená, kdo ji nepotvrdí (já), toho ignoruje. Důsledně, zato neprokazatelně.

# Asistent režie Braňo
Tichý, hluboký, svým klidem překvapující světoobčan. Není úplně jasné, co tu dělá, protože dělá každou chvíli něco jiného. Je to člověk, který svým bytím inspiruje.

---------

10.5.18 - Praha

Ještě ležím.

Ještě píšu, škrtám.

Ještě se navracím.

Ještě hůl čeká v mém pokoji.

Ještě nevím, kam dál se hnout...

---------

12.5.18 - Praha

        Je sobota, po čtyřech dnech jsem vstal z postele a na Vyšehradě dal svoji filmovou hůl Karlovi na hrob. Ať už jsi kdekoliv, Karle, z celého srdce Ti děkuji, že jsi byl se mnou...

--- 

2018 (c) Jan Budař 

Jakékoliv další publikování, kopírování, citování a šíření tohoto díla je možné pouze se souhlasem autora. 

(foto: Alžběta Jungrová)

Zpět na Dreamer