fotogalerie

Jana Budaře fotil Tomáš Beran 2016 část 2 - DO SVĚTA

foto: Tomáš Beran

 DO SVĚTA

       Řídký vzduch Himalájí jsem vdechoval a modlil se, ať nevydechnu naposledy. Ve strohém pokoji jsem se dotýkal lesbické mexičanky, co za patnáct let bude chtít mé dítě. Pod peruánským vodopádem jsem se třásl zimou a tančil při tom s Ayahuaskou. Přesto mám pocit, že teprve dnes jdu poprvé do světa. Je neděle 15. května 2016, 11:11 a já musím jít. Zavírám dveře. Jdu na pouť. Vstupuji do magické reality.

Než člověk vyjde na poutní cestu, měl by udělat pár věcí.

1. Obejmout svou odvahu a důvěřovat tomu hlasu z hlubin, který říká: Jdi. 

2. Dát si čas a připravit se na to, že může i zmizet. Čas i člověk sám. 

3. Sbalit si vak a mít na paměti, že to na čem se lpí, může bolet.

4. Obout si dobré boty i přesto, že bude hodně chodit bos.

5. Formulovat svůj záměr a štědře se napít.

6. Podívat se na sebe do zrcadla a říct nahlas: Dobrý jsi! 

7. Vykročit na cestu i s tím zvláštním strachem, co nechce být pochopen, ale zažit. 

8. Zopakovat svůj záměr a zhluboka se nadechnout.

9. Nechat doma mobil, (klidně i zapnutý).

10. Vzít si kompas, který bude držet směr, tak jako se srdce bude držet cesty.

     Honza jde do světa! A to i přesto, že nepřekročím hranice České republiky (pravděpodobně). Rovně a pak doleva. První kroky jsou až směšně banální. Jako bych si šel koupit banány do Tesca. Co mě naplňuje zvláštním chvěním, je nevelký batoh na mých zádech. Mám v něm spacák, alumatku, pro jistotu i tepelnou fólii (to kdybych spal venku), dvoje podvlíkačky, čelovku, nožík s nápisem: Červený hrádek - zámek, ponožky, slipy, trávu, čokoládu a pět pytlíků čaje. V kapse mám občanku a peníze. To mě vyčleňuje z kategorie "bezdomovec", i když po pár ulicích už si nejsem jistý. Přes magistrálu dolů do Nuslí a dál ven z Prahy. Mobil zůstal ležet doma, budu se řídit starým dobrým kompasem, který jsem si koupil v jednom bazaru v Los Angeles. Můj kurz je 120 stupňů jihovýchodně. Vzdušnou čarou někam mezi Brno a Ostravu. Vůbec nevím, kam jdu, jak dlouho půjdu, ani kde budu dnes v noci spát. I přes malé, trochu legrační obavy mě naplňuje pocit euforické svobody. Ještě netuším, že mi začíná nejlepší dovolená mého života.

 

Zpět na fotogalerie